Jak jsme šplhali na východ Slunce na Mt. Batur / Batur sunrise treking

Chtělo to pořádný hike! Vylezeme na Batur, fotky z východu Slunce, které jsou v Ubudu na každém rohu u přeprodejců výletů, slibovaly parádní zážitek. V rámci příprav jsem přečetl i několik českých cestopisů, v jednom se dokonce psalo, že to byl jeden z nejlepších zážitků v životě autora. Nemohl jsem se dočkat, jak lezeme nahoru, před východem Slunce si dáme vajíčka, které nám guide připraví přímo na horkých lávových kamenech a při východu Slunce si nasadím sluchátka a naplno si to užiju. Ty jo, už abychom tam byli! 🙂

Batur je spolu s Agungem nejznámnější horou na Bali, byť oproti svému kolegovi je  výrazně nižší (1 717 mnm, Agung 3 142 mnm). Obě sopky jsou stále aktivní – o Agungu asi netřeba psát, ten se v poslední době připomněl až až.

Na Facebooku jsem se zčuchl s dvěma Češkami a potkali se den před výletem na hostelu v Ubudu. Původně jsem měl v plánu dojet na skútru až pod Batur a tam si najít průvodce na ulici. Nemám porovnání, ale co jsme četl, byla by to výhoda v tom, že máte průvodce pouze pro sebe a pak především ve větší časové flexibilitě ohledně výšlapu. Nakonec volíme pohodlnější variantu a počítáme s pick upem v hostelu v Ubudu. Za celý výlet platíme 320 000 IDR (určitě to jde i levněji, i dráž).

Ještě jedna důležitá vsuvka ohledně průvodců – je důležité si je vzít. Byť nic jiného, Batur je pro balijce nejposvátnější horou a nahoru se bez průvodce prostě nechodí. Několikrát jsem na Facebooku zaznamenal příspěvky, jak někteří vylezli nahoru bez průvodce (v lepším případě neměli žádné problémy). Tohle není frajeřina k chlubení, ale obrovská neúcta k místním zvykům a tradicím..

Mobil mi zvoní ve 2 ráno, pouhé 3 hodiny spánku (neumím usnout na povel, takže jsem to ani nezkoušel, a byl jsem rád, že aspoň v 11 večer jsem to zalomil) jsou znát. Pomalu se kradu z postele v sharovaném pokoji, s pocitem provinění, že budu budit ostatní. Jaké překvapení, když postupně zvoní budíky i dalším a nakonec z našeho dormitory vyráží posádka 9 ranních ptáčat.

Po cestě nabíráme další a stavíme ještě v nějaké kavárně kousek za Ubdudem na čaj a palačinku. Začínám být trochu nervózní ohledně času, protože ten celkem rychle utíká a cesta je ještě dlouhá.

Moje představa o tom, jak šplháme na Batur takřka sami, jen s guidem a pár dalšími dobrodruhy, se začala bortit při příjezdu na parkoviště. Jakmile jsem uviděl ty davy nastoupených lidí, kteří tam čekají, tak jsem vykulil oči. O to větší šok byl, když jsme v nich po chvíli rozpoznali průvodce, kteří tam čekají na výletníky (1 průvodce vychází cca na 5 lidí)..

Obavy mě neopouštějí ani po příjezdu na parkoviště pod Baturem, protože rozdávání snídaní a baterek jde hodně pomalu. Z parkoviště vyrážíme v čase 4:20. S informací, že nahoru to jsou 2 hodiny a s vědomím, že sluníčko vykoukne v 6:22 si říkám, že tohle bude opravdu na kvap. První polovina cesty je docela příjemná, jde se po asfaltce, která trochu stoupá, ale nic hrozného. My jdeme ve skupince asi 20 lidí, z nichž 4 jsou průvodci – mladí klučinové, kteří chodí na Batur ráno co ráno.. Všude kolem nás tma. První představu, co nás ještě čeká, jsme získali, když jsme v dálce viděli ve tmě světýlka. Resp. úplně čáru světýlek, která sahala až někam k nebesům. To byli naši souputníci, kteří stoupali Baturem směrem nahoru. „Cože, my jsme teprve tady a někdo už je nahoře?!“

No nic, šlapeme dál. Asfaltka končí a my se chtě nechtě zařazujeme do fronty, která leze jedinou cestou nahoru. Jde se po cestě, která je tvořena šotolinou a kameny, stále ve tmě, baterka je nutnost. Občas je slyšet, jak to někomu podklouzne, ale všichni to zvládají úplně v pohodě. Jen těch lidí.. Nejde spěchat, není kam. Před námi i za námi doslova davy, které tvoří jeden velký had. Rychlejší mají smůlu, tady se předbíhat nedá. Co chvíli celá fronta zastaví, ve předu má někdo asi problém..

Čas utíká a já jsem trochu rozmrzelý z rozhovoru s guidem, který přijde s tím, že zůstaneme na první vyhlídce (cca 50 výškových metrů pod vrcholem), odkud je prý stejně dobrý výhled a nebude tam tolik lidí. Pomalu se blížíme k téhle první vyhlídce a jelikož už začíná svítat, zůstáváme tady, ať máme trochu času vydechnou a vychutnat si celý východ Slunce, než nervózně spěchat nahoru. Našli jsme si místečka a těšili se. Nutno říct, že bylo opravdu na co. Nevšední zážitek, který určitě stojí za to.

Zklamáním pro mě byl fakt, že jsme nevylezli až na vrchol. Byli jsme kousek pod ním, a přece si člověk nemůže říct, že zdolal Batur 🙂  Navíc si myslím, že by z vrcholu šel lépe vidět Mt. Agung – my jsme jej z našeho místa měli skoro celý zakrytý protějším kopcem. Po východu Slunce už nahoru jít nešlo, protože davy zeshora začaly proudit směrem dolů. Nedostali jsme ani slíbená vajíčka dělané na lávovém kameni, ale to bylo to nejmenší. V rychlosti jsme si ještě prohlédli údolí, omrkli kouř, který vycházel z průrvy mezi kameny a nastal čas vydat se zpět. Dolů po šotolině se šlo ještě hůře než nahoru, ale vše vynahradil výhled do údolí, které se ve světle představilo v celé své kráse.

Po cestě zpátky do Ubudu jsme v rámci zájezdu ještě zastavili na rýžových polích Tegalalang a na ochutnávce čajů a kávy, kde je možnost ochutnat i vyhlášenou Kopi Luwak (cibetková káva). Nutno říci, že zrovna tato farma, kterou jsme navštívili, nebyla příliš dobrá a všichni byli z ranního vstávání tak unaveni, že už se viděli zpátky v posteli.

Jak to shrnout, aby to nevyznělo negativně:

Východ Slunce byl úžasný. Už jen kvůli těm několika desítkám minut rozhodně stojí za to na Batur vylézt. Není to nic extra náročného, byť trochu makačka to chvilkami je. Ale ta odměna nahoře za to stojí. Takže, žádné rozmýšlení, a běžte! 🙂

Možná jsme jen měli smůlu, že jsme přijeli pod Batur pozdě a tím bylo ovlivněno vše ostatní (že jsme byli bez vajíček, že jsme zůstali pouze na první vyhlídce pod vrcholem, že jsme „uvízli“ v zácpě po cestě nahoru). Určitě nejsem rozmazlený, abych si stěžoval na blbosti 🙂 Užil jsem si na maximum východ Slunce, jen si prostě myslím, že kdyby vše klaplo, tak jak má, mohl to být opravdu životní zážitek se vším všudy.

Kdybych lezl na Batur znovu, dopravím se pod něj po vlastní ose, najdu si guida až na místě den předtím a domluvím si brzký výšlap nahoru, abychom se vyhli špičce a zároveň mohli na Baturu zůstat déle a kochat se podle libosti (ale tohle je prostě jen má domněnka na základě naší zkušenosti, nemám s čím porovnávat).