„Pool time, pool time! Půjč mi mobil!“ „Nepůjčím, pool time je až večer.“ Po téhle naší klasické konverzaci se Vy většinou naštvaně otočil, zamumlal něco khmérsky a odešel. Stejně byla blbost jim mobil poprvé půjčit, pak už nebyla cesta zpět.. Mezi dětmi v Kambodži aktuálně frčí online kulečník. Po dvou dnech, co mi ho do mobilu nainstalovaly, jsem se lekl, zda to náhodou není placené. Naštěstí nebylo.
Kolikrát jsem si v duchu myslel své. O tom, jak se neumí chovat, jak jsem na ně naštvanej, jak už jim nic nepůjčím. Jenže děti byly za 5 minut zpět, celé usměvavé. To, že před 5 minutami naštvaně odešly, jako by si vůbec nepamatovaly. Možná si to pamatovaly, ale nebylo to pro ně důležité. Aha, tak takhle je to s dětmi.. Člověk se k nim nemůže chovat jako k dospělým, oni nemohou nést plnou zodpovědnost za tyhle svoje nálady. Pokud jde o děti v sirotčinci, tak to asi platí dvojnásob. Jasně, nesmí se jim promíjet všechno. Ale jsou to přece děti. A úkolem všech ostatních, kteří do tohohle dobrodružství jdou, je, aby byly šťastné, alespoň v rámci možností, které mají.
Na druhou stranu, člověk by měl mít nějakou zodpovědnost a snažit se děckám aspoň něco předat. Ne vždy to přijmou. Ale myslím, že i těch pár zamračených tváří za ten pokus a snahu stojí..
Z čista jasna dobrovolničit do Kambodži
K dobrovolničení v Kambodži jsem se dostal úplně náhodou. Doslechl jsem se o webu workaway.info od jedné holčiny, kterou jsem potkal na cestách, ale bavili jsme se spolu o práci na recepcích apod. Když jsme Kambodžu plánoval, tak jsem si na web náhodou vzpomněl a mrknul s tím, že by bylo fajn někde chvilku ušetřit za ubytko výměnou za pomoc v hotelu. Ani ve snu by mě nenapadlo, že za týden budu sedět ve třídě plné dětí a vykládat jim o České Republice.. Člověk míní, život mění. Když se teď k tomu po více jak měsíci vracím, procházím fotky a píšu tenhle článek, všechno se mi vrací. Na tohle nikdy nezapomenu. Myslím, trochu sobecky, že mi to dalo ještě více než dětem. Chtěl bych dětem dál pomoci. Udělejte si chvilku a přečtěte si to, prosím 🙂
Kambodža a její temná historie
Kambodža má za sebou opravdu temnou minulost. Většina současné produktivní generace zažila řádění Rudých Khmérů, kteří vyvraždili 1/4 svého národa. Případně se narodila těsně poté, kdy se celá země z této hrůzy ještě vzpamatovávala. Nynější mladá generace je tak první, která by měla Kambodžu zase o kus posunout.
Kambodžu jsem si během 3 týdnů tam doslova zamiloval. Jak kvůli zážitkům s dětmi, tak i kvůli její krásné přírodě a specifické atmosféře. O tom snad brzy v jiném článku.
Dobrodružství začíná
Šestnáct dní jsem strávil ubytován v sirotčinci Bridges Cambodia International. Spolu se 13 dětmi, které zde žijí, paní Hong, která tomu všemu šéfuje a kuchařkou, jejíž jméno jsme se do teď nedozvěděli – mimochodem, když se nás někdo ptal na jídlo, tak jsme vždycky říkali, vaří úžasně – což byla pravda – ale od začátku máme s.ačku.. 😀 – taky pravda.
BCI není úplně sirotčinec v tom pravém smyslu. Některé děti nejsou sirotky a mají rodiče. Ale vzhledem k jejich situaci rodiče usoudili, že dětem bude lépe v sirotčinci. Některé děti se se svými rodiči pravidelně vídají, některé dokonce u rodičů mají své sourozence. Je to takové zvláštní. Stavoval se za námi jeden klučina, který tam dobrovolničil několik let zpátky a děti jezdí čas od času navštěvovat. Přišel se zajímavým názorem, že děti, které mají rodiče, by tady vůbec neměly být. Kvůli tomu, že tady všechno dostanou, je o ně postaráno, s rodiči postupně ztrácejí pouto, které jim bude chybět, až v 18 budou muset sirotčinec opustit. Do té doby jsem o tom takhle vůbec nepřemýšlel, ale něco na tom asi bude.
Ale zpátky na začátek..
Své dobrovolničení jsem si domluvil v centru, které se jmenuje English Education Center For Community. Moc jsem o tom nevěděl. Napsal jsem chlapíkovi jménem Veasna (v tu dobu jsem si z nějakého důvodu myslel, že je to žena :)), a během dvou dnů jsme se domluvili. Za dva dny frčím učit děti do Kambodži. Měl jsem z toho obrovský respekt, bál jsem se, ale na druhou stranu jsem si říkal, že je to jedinečná výzva.. Přece nebudu mít strach z dětí.
Veasnovo místo je asi 10 km od Siem Reapu, jednoho ze 3 velkých měst v Kambodži. Na malém dvorku žije Veasna se svou manželkou, dvěma malými prcky, svými rodiči a rodiči své manželky. Vedle svého skromného příbytku má dvě malé plechové třídy a jednu „lepší“, vyvýšenou. Tam jsem učil já, společně s Veasnou. Veasnovi je 30 let, toto komunitní centrum založil před 9 lety, tedy když mu bylo 21 (!) let. Co jsme dělali my, když nám bylo 21..?
Každý den Veasna odučí 7 vyučovacích hodin. Zadarmo, nic z toho nemá. Ve svém volném čase se snaží vydělat alespoň nějaké peníze řízením tuk-tuku, což je typický (nejen) kambodžský dopravní prostředek – vozík připojený na motorku. Vydělané peníze pak dělí mezi svou rodinu a komunitní centrum.
K Veasnovi chodí děti po nebo před školou. V Kambodži mají mladší děti školu dopoledne, starší odpoledne. Veasna nemá školu. Jeho studenti chodí přes den do klasické školy a před, nebo po ní, jedou na kole (či skútrech) k Veasnovi, kde se dobrovolně učí angličtinu.
Učím!
Je pondělí a já mířím k Veasnovi na první hodinu. Trochu hodně nervózní. Když k němu dorazím, jsme trochu rozpačitý. Ve třídě jsou tři děti, hodina už probíhá. Nějak nevím, co si myslet. Veasna mě zapojí. Na tabuli jsou napsány otázky a pod tím odpovědi, vše v minulém čase. Můj úkol je přečíst otázku, děti přečtou odpověď. Po dvaceti minutách končíme. „Aha, tak tohle je celé?“ Jsem trochu rozpačitý. Veasna se mě ptá, zda zůstanu ještě na další hodinu. V půl páté odpoledne dorazí starší děti. Původně jsem se se Veasnou domlouval, že budu učit ty nejmladší, přece jenom si se svojí angličtinou netroufám na ty pokročilejší. Naštěstí mi hlavou probleskne to o té výzvě (slíbil jsem si, že už nikdy nechci klopit oči) a kývu. Děcka se mezitím houfují na dvorku. Přijíždějí na skútrech, je jim kolem 15, tohle bude oříšek. Veasna mě posílá za nimi, ať se zatím seznámím. No, tak jo. Buď suverénní, nedej na sobě znát nervozitu, říkám si. A za chvíli, „je to dobrý, holkám se líbím.“ Za 10 minut už jsme ve třídě, která je narvaná. Budeme si číst. Veasna mi vráží učebnici a odchází. V duchu si říkám „Díky, Veasno..“ 🙂
Tu hodinu teď přeskočím. Trousím si to domů po silnici, v uších sluchátka a na tváři úsměv od ucha k uchu. Jednou větou, šlo to skvěle. Do dneška si ten pocit pamatuju. Bylo to úžasný, dokonalý. Jeden z nejhezčích pocitů, co jsem kdy měl, beze srandy. Naplněný euforií jsem se nemohl dočkat dalších dní. Takhle jsem si přesně představoval svoji pomoc.
Ale přišly další dny a já byl trochu přešlý. Jeden den nám propršel a výuka nebyla. Další den byla, ale skoro jsem se nedostal ke slovu – odučil to Veasna. Další den to bylo podobné. „Ty vole, proč?.. Vždyť mi to ten první den tak šlo.“ No a pak mi to během té třetí hodiny došlo. Já mu tady mám pomáhat. Tenhle klučina to tu vede 9 let, já tu jsem na 14 dní. Tak bych se měl přestat cítit jak mistr světa, který si myslí, že to odučí lépe než on..
Nakonec jsem si pár dalších super lekcí užil, na těch ostatních jsem se snažil pomáhat co nejvíce to šlo. Byl jsem rád, že je tam Veasna se mnou. Přece jenom, když děti něčemu nerozuměly, on jim to mohl vysvětlit khmérsky. Postupně jsem se dostal do módu, že šly všechny negativní myšlenky stranou a každou hodinu jsem si užil na maximum. Stačilo si uvědomit si, kde zrovna v tu chvíli jsem. V Kambodži, uprostřed ničeho, na předevčírem vyplaveném dvorku, kam dobrovolně dojíždí děti po škole, aby se učily angličtinu. Protože je to jejich jediná šance na lepší život.
S dětmi u Veasny jsem až nějak moc hluboký vztah nenavázal. Přece jenom jsme se viděli jednou denně a navíc ne každý den. Přesto to byla úžasná zkušenost. Nejhezčí pro mě byl první a poslední den. První den, to byl ten s úsměvem od ucha k uchu. Poslední jsme místo vyučování šli na západ slunce na rýžová pole. Sluníčko nám moc nepřálo, ale stejně to pro mě bylo hrozně hezké odpoledne – asi i dáno vědomím, že je vidím naposled..
Klobouk dolů před nimi. A hodně štěstí!
No a zpátky na začátek, je potřeba odvyprávět ještě druhou půlku příběhu 🙂
Sirotčinec BCI
U Veasny jsem dobrovolničil, ale vzhledem k tomu, že v jeho místě se nedá bydlet, bydlí „jeho“ dobrovolníci kousek vedle. Asi 200 metrů v areálu sirotčince. Jak jsem psal na začátku, tady jsem žil 16 dní se 13 prďoli. Myslím, že to byla úplně ideální kombinace. Ve Veasnově centru byla možnost potkat děti, které měly (minimálně svým přístupem) našlápnuto k lepšímu životu. V sirotčinci naopak byla možnost trávit s dětmi celé dny a přičuchnout k tomu syrovému životu.
První noc, vzhledem k tomu, že oba pokoje pro dobrovolníky byly plné, mě šoupli do knihovny, pokud se tomu tak dá říkat. S knihovnou to mělo společné jen to, že tam bylo v regálu pár knížek. Postel byla v pohodě, spíš mě trochu trápily chybějící stěny pod stropem a absence záchodu. V noci jsem se na střídačku budil strachem z havěti (moskytiéra vydržela!) a na čůrání. Večer jsme grilovali a byla chyba pít piva – no, aspoň jsem jim pokřtil dvorek – bral jsem to s úsměvem 🙂
Hned první víkend většina dobrovolníků odjela a zůstal jen jeden – Gui z Portugalska. Super jsme si sedli. Gui dobrovolničil přímo v sirotčinci, což obnášelo 3 hodiny angličtiny denně. S dětmi v sirotčinci bylo při hodinách více práce než u Veasny, takže jsem mu většinou pomáhal na dvou hodinách a pak utíkal k Veasnovi.
Právě morálka během vyučování byla největším rozdílem mezi vyučováním v sirotčinci a u Veasny. Děti u Veasny tam byly dobrovolně. Děti v sirotčinci to měly povinně. Navíc v sirotčinci zoufale chybí nějaký učitel, který by výuku zastřešil. Střídají se tam pouze dobrovolníci, v lepším případě se tam chvíli vykrývají, v horším se tam nepotkají, což znamená, že si nemohou ani předat informace (fungují, nebo spíše nefungují tam archy s poznámkami) a dětem na nějaký čas výuka odpadá.
Děcka byla ve věku od 8 do 16 let. Ale všichni vypadají o 5 let mladší. 15leté děti vypadají na 10. Když jsem si představil děti u nás ve stejném věku, je to opravdu velký rozdíl.. Problémy, které řeší 15 leté děti u nás..
A tady jsou:
Už jsem chtěl psát, že dětem tady v sirotčinci chybělo vychování. Na jednu stranu je to částečně asi pravda. Moc si neváží věcí, životního prostředí, nechtějí se učit (aspoň teda angličtinu :). Ale křivdil bych jim. Vlastně je to úžasné. Jak jsem psal, v sirotčinci s nimi nastálo žijí pouze dvě dospělé osoby. Majitelka Hong rozdává úkoly a chudák kuchařka se nehne od plotny. A děti se nezastaví. Bez jejich pomoci by to nefungovalo. Dorazí ze školy a holky běží k plotně vařit nebo na dvůr zpracovávat zeleninu. Kluci krmí zvířata a pak vezmou kozy a jdou je pást na louku. Den co den, bez remcání či odmlouvání. Jindy se jde plít dvorek od plevele, jindy se opravuje střecha či dlažba.
Kolikrát jsem přemýšlel, jak to vlastně děcka všechno vnímají. Určitě si uvědomují, kde jsou a jaké mají možnosti a vnímají kontrast toho, jak vypadá jejich okolí v porovnání s tím, co jim ukazují třeba dobrovolníci, když jim představují svou rodnou zem. Některé děti měly zdravotní handicap. Ale ze všech vyzařoval takový klid a vyrovnanost. Některé z nich měly i své sny – někdo chtěl být fotbalistou, někdo zdravotní sestřičkou. Hrozně bych jim přál, aby se jim to povedlo.
Asi právě ze společných činností s dětmi mám nejhezčí zážitky. Můj první celý den v sirotčinci. Sobota. Sedíme s dobrovolníky (to nás tam ještě bylo víc, než následně odjeli) před ubytkem. Najednou před námi armáda dětí vyzbrojená rýči, motykami, lopatkami a hrnou si to na dvorek. Chvilku koukáme, ale začíná to být trochu hloupé. Tak jo, nářadí do ruky, jdeme jim pomoci. Venku 40 stupňů, ze všech teče, za chvíli už se na kolenou hrabeme v hlíně vlastníma rukama, všichni špinaví. Děti u toho blbnou a zpívají.
První den mi chvilku trvalo než jsem se úplně rozkoukal. Najednou se projevila ta dětská nevinnost. Peru se tam s drnem, když SoKhim, jedna z holčiček, ke mě přiskočí a začne se se mnou učit česká slovíčka – pouze ta slušná, samozřejmě 🙂 Od té doby mě čas od času zdraví tím svým specifickým „Ahoooj“..
Za pár dní nás chytne hrozný slejvák. Větší jsme asi nikdy nezažil. Jsem zavřený v pokoji, občas vykouknu ven. Jak tak koukám směrem k ubytku (kde bydlí děti a paní Hong), které je přes dvorek, všimnu si mezi kapkami, jak tam venku děcka kmitají s kýbly.. Moc nechápu co se děje, ale po chvíli mi dojde, že asi tahají vodu zevnitř, že jsou vyplavení. No, tak jo, jdu jim pomoc (upřímně, dřív bych asi zalezl dovnitř a dělal, že nic nevidím..). Plavky a tílko na sebe. Během vteřiny jsem promočený na kost. Doběhnu k nim a moc tomu nerozumím. Oni nosí tu vodu v kýblech dovnitř 😀
Jedno důležité info – neměli jsme splachování. A jak se ukázalo, tak paní Hong měla ve své koupelně velkou nádrž na vodu, takže děti byly vyhnány do deště, aby se doplnily zásoby. Do kbelíků pod okapem chytáme vodu, teče takovým proudem, že 20 litrový kbelík je naplněný běhěm pár vteřin. Chudáci se s tím tahali sami, za chvilku je to tak, že se tahám sám já 🙂 Ale děti aspoň fandí, plní kbelíky a za chvíli v tom největším slejváku začíná nefalšovaná kbelíková bitka. Užili jsme se takové srandy! Promočení na kost, ale všichni, včetně mě, nadšení a šťastní. Osmiletého Seta tahám v kýblu po vodní hladině, za chvíli se hraje na babu. Běháme po hřišti po kolena ve vodě. Gui – druhý dobrovolník – je zalezlý ve svém pokoji a vůbec netuší, co se děje venku. Je mi to líto, tak za ním posílám děti, ať ho vytáhnou ven, ať o to nepřijde. Chudák vyrazil z pokoje ve svých jediných pevných botách.. 😀
Hned jak jsme doblbli, vzpomněl jsem si na Veasnu. Jak to asi musí vypadat v jeho místě. Zkoušel jsem se mu dovolat, pak jsem psal zprávu na messengeru, zda nepotřebuje pomoc. Neodepisoval, tak mi to nedalo, vzal jsem pláštěnku a pešky vyrazil za ním. Našel jsem ho celého vytopeného. To nejhorší už měl za sebou, nebylo jak pomoci. Přesto jsem měl strašnou radost, že jsem za ním vyrazil. Viděl jsem vděk v jeho očích. V deštivé sezóně ho to vyplaví den co den. Potřebuje písek na dvůr, hodně písku. Tak mu ho dovezeme, co říkáte?
Učíme se o ČR
Sobotní vyučovací hodiny v sirotčinci jsou na téma Discover the World. Jednu sobotu vyprávím natřikrát o České republice, pouštíme si krátký dokument o nejhezčích místech, ukazujeme si typické dopravní prostředky, typická jídla a sporty – největší úspěch mají samozřejmě ty zimní. Pouštím jim video, na kterém Kambodžský král mluví česky (je to jediný zahraniční státník mluvící plynně češtinou, studoval u nás 13 let tanec). Mám z toho radost, je to jedna z mála hodin, kde děti dávají celou dobu pozor a vypadá to, že je to zajímá.
Naši poslední sobotu se domlouváme s Guiem, že bychom jim měli povědět něco o znečištění. Připravujeme krátkou prezentaci, hledáme vhodné video na Youtube. Mluvíme o recyklaci, o prevenci, o nebezpečí, které z plastového znečištění plyne. Na konci hodiny bereme povinně děti na obchůzku po dvoře a sbíráme odpadky. Moc jsme neuspěli. Za chvíli už většina z nich rozhazuje bordel všude kolem sebe a zabere až pohrůžka, že nebude žádný kulečník na mobilu. Plasty jsou problém všude v Asii, v Kambodže nevyjímaje a dokud se toto pořádně nezačnou učit ve škole, nic se nezmění. Starší generace už se novým zvykům nenaučí, musí s tím přijít ta současná, mladá.
A jak to v sirotčinci vůbec vypadalo?
Ještě jsem se nezmínil, jak vůbec samotný sirotčinec vypadá. Skládá se z otevřené kuchyně, pak příbytku, kde bydlí děti a paní Hong, hřiště, na kterém se většinou pohybují krávy a druhého příbytku, kde se nachází otevřená třída, již zmiňovaná knihovna a dva pokoje pro dobrovolníky. Ty jsou velmi prostě zařízené, ale mají vlastně vše, co je potřeba. Větrák, moskytiéru, záchod (byť bez splachování) a sprchu (byť studenou a ústící přímo na záchod). Děcka spí ve dvou pokojích rozděleni na holky a kluky, někteří chudáci spí na matraci na zemi. Těžko jsme si jako dobrovolníci mohli stěžovat. Navíc, tady jsme opravdu nebyli kvůli luxusu..
Poslední večer
16 dní tady strašně rychle uteklo a nastává čas loučení. Poslední večer si užijeme ještě jeden slejvák, byť na ten první to nemá. Na večer objednáváme pizzu na rozloučení. Poslední večer strávíme před dětským ubytováním, kde si pouštíme písničky a děcka zpívají a tancují. Samozřejmě přichází řada s tancováním i na nás. Tohle už jsem zažil úplně první večer tady, když se loučili předchozí dobrovolníci. Samozřejmě mě taky vytáhli na parket a to se mi tedy vůbec nelíbilo. Teď po 14 dnech jsme na parketu zase a tentokrát si to užíváme naplno. Vždyť to děláme kvůli těm děckům, tak jim udělejme radost! V Kambodži frčí Chicken dance!
Pak přichází vrchol všeho. Když se na to video od té doby kdykoliv dívám, mám husí kůži. I tenkrát jsem ji měl. Možná se to děcka naučila prvoplánově. Ale je mi to fuk. Takhle písnička „We are the World“ říká úplně všechno.
Ráno odučíme poslední hodinu a je čas říct goodbye. Loučení mě strašně mile překvapilo. V tom objetí od každého z děcek bylo strašně moc. Loučí se často, dobrovolníci se jim tam střídají co 2,3 týdny. K někomu mají blíže, k někomu méně. Ale ten vděk a lítost byla tak strašně upřímná. Odjeli jsme s Guiem a celý den jsme z toho byli přešlí. Vzpomínali jsme na blbosti, které jsme s nimi prožili, kolikrát nás naštvali, ale najednou to člověk bral s úsměvem.
Nezapomenu, jak jsme s klukama byli několikrát „venčit“ kozy, což nakonec ve výsledku vždy skončilo tím, že my jsme je s Guiem naháněli po silnicích mezi auty a kluci se spokojeně cachtali v potoku 😀 Na naše blbnutí v dešti, na okřikování v hodinách, na takovou tu hru, kdy se ukazuje spojený palec s ukazovákem, načež člověk vždycky prohraje a dostane ránu. Na to, jak se všichni perou, kdo nám otevře plechovku s pivem a na to jejich české Ahoooj.
Byla to obrovská zkušenost a zážitek. Jak jsem psal na začátku, myslím, že mi to dalo ještě víc než dětem. Jsem strašně rád, že jsem se rozhoupal a vykročil ze své komfortní zóny. Chtěl bych v tom pokračovat. A skoro bych zapomněl na jednu strašně důležitou věc. Sešlo se mi docela dost obdivných reakcí. Vůbec to neberu jako něco, za co by se mělo plácat po rameni. OK, celý ten příběh asi zní dobře a i mám hroznou radost, že jsem to mohl zažít. Ale poslední, proč bych to dělal, je kvůli tomu, že bych chtěl poslouchat, jaký jsem frajer. Pokud se má před někým smekat klobouk, je to Veasna, který si trhá chleba od pusy, aby měli ostatní. Je to i paní Hong a kuchařka, které spojily svůj život se sirotčincem BCI. A spoustu dalších lidí, kteří se celý život rozdávají, aby přímo pomohli ostatním. Takže klobouk dolů před všemi učiteli, vychovateli na táborech, v dětských domovech apod. Dělají to za pár kaček a často bez špetky uznání. My ostatní můžeme jen závidět a snažit se pomoci alespoň v rámci možností.
A co dál? Pomůžeme?
Budu posílat Veasnovi peníze. Peníze půjdou na písek na dvůr, aby už netrpěl záplavami. Na pomůcky pro děti a na jejich školné – pod školným se skrývají uniformy, boty, oblečení, jídlo, kolo, aby měly na čem jezdit. Nejenže Veasna děti doučuje angličtinu. On se jim snaží shánět i tyto všechny věci, aby mohly chodit do normální školy a studovat tam.. Poprosil jsem Veasnu, aby část peněz poslal i do sirotčince. Všechno bude transparentní.
Nejedná se o nějaké velké částky. Pro představu „školné“ pro jedno děcko na měsíc vyjde asi na 50 $. Vůbec nemám představu, kolik se případně podaří vybrat. Základem je asi navézt písek a opravit dvůr, aby to Veasnu každý den nevyplavovalo a nemusela se rušit výuka.
Chtěl jsem vás poprosit, zda byste případně taky nepomohli. V žádném případě to není povinnost. Nechci nikoho nutit a chápu, že k tomu mám asi trochu jiný vztah než vy. Přesto jsem si chtěl dát opravdu práci s tímto článkem, aby byl co nejupřímnější a aspoň někoho třeba přesvědčil. Když ne, nevadí.
Psal jsem ho i proto, abychom si my všichni spoustu věcí uvědomili. O nás, o našem životě, našich prioritách a starostech. O tom, jakou máme většinou vlastně kliku, na jakém místě a do jaké rodiny jsme se narodili. Protože to není samozřejmost. A ne každý to štěstí má. My co ho máme bychom si ho měli vážit, dávat to dostatečně najevo našim nejbližším a snažit se to aspoň trochu splatit svou pomocí těm ostatním. Protože není nic hezčího než jim vykouzlit upřímný úsměv na tváři 🙂
Kdo přesto dočetl až sem a chtěl by aspoň trochu pomoci – nečekám žádné velké částky, spíš symbolické – budu strašně rád. Asi nemá cenu zakládat nějaký otevřený transparentní účet. A snad je z toho patrné, že to myslím upřímně a peníze budou u mě „v bezpečí“ 🙂 Ale případně samozřejmě všechno rád doložím a zveřejním výpis s anonymními jmény, které budeme znát vždy jen my.
Peníze budu posílat někdy v druhé polovině měsíce, já přispívám 4 000 Kč, ať máme nějaký základ. Od ostatních případně čekám symbolické stovky, žádný tlak. Odměnou nám jistě bude foto a video dokumentace od Veasny 🙂
Číslo mého účtu: 1024150171/6100
Variabilní symbol: 222222
DÍKY !!!
On my way @vrti49 