Jak jsem dobrovolničil v kambodžském sirotčinci.

„Pool time, pool time! Půjč mi mobil!“ „Nepůjčím, pool time je až večer.“ Po téhle naší klasické konverzaci se Vy většinou naštvaně otočil, zamumlal něco khmérsky a odešel. Stejně byla blbost jim mobil poprvé půjčit, pak už nebyla cesta zpět.. Mezi dětmi v Kambodži aktuálně frčí online kulečník. Po dvou dnech, co mi ho do mobilu nainstalovaly, jsem se lekl, zda to náhodou není placené. Naštěstí nebylo.

Gui a kluci paří kulébr.
Gui a kluci paří kulébr. Za chvíli začíná hodina.

Kolikrát jsem si v duchu myslel své. O tom, jak se neumí chovat, jak jsem na ně naštvanej, jak už jim nic nepůjčím. Jenže děti byly za 5 minut zpět, celé usměvavé. To, že před 5 minutami naštvaně odešly, jako by si vůbec nepamatovaly. Možná si to pamatovaly, ale nebylo to pro ně důležité. Aha, tak takhle je to s dětmi.. Člověk se k nim nemůže chovat jako k dospělým, oni nemohou nést plnou zodpovědnost za tyhle svoje nálady. Pokud jde o děti v sirotčinci, tak to asi platí dvojnásob. Jasně, nesmí se jim promíjet všechno. Ale jsou to přece děti. A úkolem všech ostatních, kteří do tohohle dobrodružství jdou, je, aby byly šťastné, alespoň v rámci možností, které mají.

Část děcek z BCI těsně před naším odjezdem. Ostatní jsou ve škole.
Část děcek z BCI těsně před naším odjezdem. Ostatní jsou ve škole.

Na druhou stranu, člověk by měl mít nějakou zodpovědnost a snažit se děckám aspoň něco předat. Ne vždy to přijmou. Ale myslím, že i těch pár zamračených tváří za ten pokus a snahu stojí..

Z čista jasna dobrovolničit do Kambodži

K dobrovolničení v Kambodži jsem se dostal úplně náhodou. Doslechl jsem se o webu workaway.info od jedné holčiny, kterou jsem potkal na cestách, ale bavili jsme se spolu o práci na recepcích apod. Když jsme Kambodžu plánoval, tak jsem si na web náhodou vzpomněl a mrknul s tím, že by bylo fajn někde chvilku ušetřit za ubytko výměnou za pomoc v hotelu. Ani ve snu by mě nenapadlo, že za týden budu sedět ve třídě plné dětí a vykládat jim o České Republice.. Člověk míní, život mění. Když se teď k tomu po více jak měsíci vracím, procházím fotky a píšu tenhle článek, všechno se mi vrací. Na tohle nikdy nezapomenu. Myslím, trochu sobecky, že mi to dalo ještě více než dětem. Chtěl bych dětem dál pomoci. Udělejte si chvilku a přečtěte si to, prosím 🙂

Kambodža a její temná historie

Kambodža má za sebou opravdu temnou minulost. Většina současné produktivní generace zažila řádění Rudých Khmérů, kteří vyvraždili 1/4 svého národa. Případně se narodila těsně poté, kdy se celá země z této hrůzy ještě vzpamatovávala. Nynější mladá generace je tak první, která by měla Kambodžu zase o kus posunout.

Kambodžu jsem si během 3 týdnů tam doslova zamiloval. Jak kvůli zážitkům s dětmi, tak i kvůli její krásné přírodě a specifické atmosféře. O tom snad brzy v jiném článku.

Kambodža - Battambang
Kambodža – Battambang

Dobrodružství začíná

Šestnáct dní jsem strávil ubytován v sirotčinci Bridges Cambodia International. Spolu se 13 dětmi, které zde žijí, paní Hong, která tomu všemu šéfuje a kuchařkou, jejíž jméno jsme se do teď nedozvěděli – mimochodem, když se nás někdo ptal na jídlo, tak jsme vždycky říkali, vaří úžasně – což byla pravda – ale od začátku máme s.ačku.. 😀 – taky pravda.

BCI není úplně sirotčinec v tom pravém smyslu. Některé děti nejsou sirotky a mají rodiče. Ale vzhledem k jejich situaci rodiče usoudili, že dětem bude lépe v sirotčinci. Některé děti se se svými rodiči pravidelně vídají, některé dokonce u rodičů mají své sourozence. Je to takové zvláštní. Stavoval se za námi jeden klučina, který tam dobrovolničil několik let zpátky a děti jezdí čas od času navštěvovat. Přišel se zajímavým názorem, že děti, které mají rodiče, by tady vůbec neměly být. Kvůli tomu, že tady všechno dostanou, je o ně postaráno, s rodiči postupně ztrácejí pouto, které jim bude chybět, až v 18 budou muset sirotčinec opustit. Do té doby jsem o tom takhle vůbec nepřemýšlel, ale něco na tom asi bude.

Tohle nejsou přímo děcka ze sirotčince. Tyhle prťata jsme potkali na procházce a stejně jako ostatní kambodžské děti byly užasně přátelské, veselé a roztomilé.
Tohle nejsou přímo děcka ze sirotčince. Tyhle prťata jsme potkali na procházce a stejně jako ostatní kambodžské děti byly úžasně přátelské, veselé a roztomilé.

Ale zpátky na začátek..

Své dobrovolničení jsem si domluvil v centru, které se jmenuje English Education Center For Community. Moc jsem o tom nevěděl. Napsal jsem chlapíkovi jménem Veasna (v tu dobu jsem si z nějakého důvodu myslel, že je to žena :)), a během dvou dnů jsme se domluvili. Za dva dny frčím učit děti do Kambodži. Měl jsem z toho obrovský respekt, bál jsem se, ale na druhou stranu jsem si říkal, že je to jedinečná výzva.. Přece nebudu mít strach z dětí.

Veasna. Klobouk dolů před ním.
Veasna. Klobouk dolů před ním.

Veasnovo místo je asi 10 km od Siem Reapu, jednoho ze 3 velkých měst v Kambodži. Na malém dvorku žije Veasna se svou manželkou, dvěma malými prcky, svými rodiči a rodiči své manželky. Vedle svého skromného příbytku má dvě malé plechové třídy a jednu „lepší“, vyvýšenou. Tam jsem učil já, společně s Veasnou. Veasnovi je 30 let, toto komunitní centrum založil před 9 lety, tedy když mu bylo 21 (!) let. Co jsme dělali my, když nám bylo 21..?

Veasna se
Veasna se „svými“ prťaty.

 

Každý den Veasna odučí 7 vyučovacích hodin. Zadarmo, nic z toho nemá. Ve svém volném čase se snaží vydělat alespoň nějaké peníze řízením tuk-tuku, což je typický (nejen) kambodžský dopravní prostředek – vozík připojený na motorku. Vydělané peníze pak dělí mezi svou rodinu a komunitní centrum.

Když jsme se chystali navštívit slavný chrám Angkor Wat, brali jsme Veasnův tuk-tuk. Celý den nám tak dělal řidiče :)
Když jsme se chystali navštívit slavný chrám Angkor Wat, brali jsme Veasnův tuk-tuk. Celý den nám tak dělal řidiče 🙂

K Veasnovi chodí děti po nebo před školou. V Kambodži mají mladší děti školu dopoledne, starší odpoledne. Veasna nemá školu. Jeho studenti chodí přes den do klasické školy a před, nebo po ní, jedou na kole (či skútrech) k Veasnovi, kde se dobrovolně učí angličtinu.

 

Učím!

Je pondělí a já mířím k Veasnovi na první hodinu. Trochu hodně nervózní. Když k němu dorazím, jsme trochu rozpačitý. Ve třídě jsou tři děti, hodina už probíhá. Nějak nevím, co si myslet. Veasna mě zapojí. Na tabuli jsou napsány otázky a pod tím odpovědi, vše v minulém čase. Můj úkol je přečíst otázku, děti přečtou odpověď. Po dvaceti minutách končíme. „Aha, tak tohle je celé?“ Jsem trochu rozpačitý. Veasna se mě ptá, zda zůstanu ještě na další hodinu. V půl páté odpoledne dorazí starší děti. Původně jsem se se Veasnou domlouval, že budu učit ty nejmladší, přece jenom si se svojí angličtinou netroufám na ty pokročilejší. Naštěstí mi hlavou probleskne to o té výzvě (slíbil jsem si, že už nikdy nechci klopit oči) a kývu. Děcka se mezitím houfují na dvorku. Přijíždějí na skútrech, je jim kolem 15, tohle bude oříšek. Veasna mě posílá za nimi, ať se zatím seznámím. No, tak jo. Buď suverénní, nedej na sobě znát nervozitu, říkám si. A za chvíli, „je to dobrý, holkám se líbím.“ Za 10 minut už jsme ve třídě, která je narvaná. Budeme si číst. Veasna mi vráží učebnici a odchází. V duchu si říkám „Díky, Veasno..“ 🙂

 

Tu hodinu teď přeskočím. Trousím si to domů po silnici, v uších sluchátka a na tváři úsměv od ucha k uchu. Jednou větou, šlo to skvěle. Do dneška si ten pocit pamatuju. Bylo to úžasný, dokonalý. Jeden z nejhezčích pocitů, co jsem kdy měl, beze srandy.  Naplněný euforií jsem se nemohl dočkat dalších dní. Takhle jsem si přesně představoval svoji pomoc.

Ale přišly další dny a já byl trochu přešlý. Jeden den nám propršel a výuka nebyla. Další den byla, ale skoro jsem se nedostal ke slovu – odučil to Veasna. Další den to bylo podobné. „Ty vole, proč?.. Vždyť mi to ten první den tak šlo.“ No a pak mi to během té třetí hodiny došlo. Já mu tady mám pomáhat. Tenhle klučina to tu vede 9 let, já tu jsem na 14 dní. Tak bych se měl přestat cítit jak mistr světa, který si myslí, že to odučí lépe než on..

 

Nakonec jsem si pár dalších super lekcí užil, na těch ostatních jsem se snažil pomáhat co nejvíce to šlo. Byl jsem rád, že je tam Veasna se mnou. Přece jenom, když děti něčemu nerozuměly, on jim to mohl vysvětlit khmérsky. Postupně jsem se dostal do módu, že šly všechny negativní myšlenky stranou a každou hodinu jsem si užil na maximum. Stačilo si uvědomit si, kde zrovna v tu chvíli jsem. V Kambodži, uprostřed ničeho, na předevčírem vyplaveném dvorku, kam dobrovolně dojíždí děti po škole, aby se učily angličtinu. Protože je to jejich jediná šance na lepší život.

 

S dětmi u Veasny jsem až nějak moc hluboký vztah nenavázal. Přece jenom jsme se viděli jednou denně a navíc ne každý den. Přesto to byla úžasná zkušenost. Nejhezčí pro mě byl první a poslední den. První den, to byl ten s úsměvem od ucha k uchu. Poslední jsme místo vyučování šli na západ slunce na rýžová pole. Sluníčko nám moc nepřálo, ale stejně to pro mě bylo hrozně hezké odpoledne – asi i dáno vědomím, že je vidím naposled..

Klobouk dolů před nimi. A hodně štěstí!

Poslední
Poslední „hodina“ s děckama od Veasny.

No a zpátky na začátek, je potřeba odvyprávět ještě druhou půlku příběhu 🙂 

Sirotčinec BCI

U Veasny jsem dobrovolničil, ale vzhledem k tomu, že v jeho místě se nedá bydlet, bydlí „jeho“ dobrovolníci kousek vedle. Asi 200 metrů v areálu sirotčince. Jak jsem psal na začátku, tady jsem žil 16 dní se 13 prďoli. Myslím, že to byla úplně ideální kombinace. Ve Veasnově centru byla možnost potkat děti, které měly (minimálně svým přístupem) našlápnuto k lepšímu životu. V sirotčinci naopak byla možnost trávit s dětmi celé dny a přičuchnout k tomu syrovému životu.

Děcka při hodině v BCI.
Děcka při hodině v BCI.

První noc, vzhledem k tomu, že oba pokoje pro dobrovolníky byly plné, mě šoupli do knihovny, pokud se tomu tak dá říkat. S knihovnou to mělo společné jen to, že tam bylo v regálu pár knížek. Postel byla v pohodě, spíš mě trochu trápily chybějící stěny pod stropem a absence záchodu. V noci jsem se na střídačku budil strachem z havěti (moskytiéra vydržela!) a na čůrání. Večer jsme grilovali a byla chyba pít piva – no, aspoň jsem jim pokřtil dvorek – bral jsem to s úsměvem 🙂

Hned první víkend většina dobrovolníků odjela a zůstal jen jeden – Gui z Portugalska. Super jsme si sedli. Gui dobrovolničil přímo v sirotčinci, což obnášelo 3 hodiny angličtiny denně. S dětmi v sirotčinci bylo při hodinách více práce než u Veasny, takže jsem mu většinou pomáhal na dvou hodinách a pak utíkal k Veasnovi.

Marine, Gui a děcka ve třídě.
Marine, Gui a děcka ve třídě.

Právě morálka během vyučování byla největším rozdílem mezi vyučováním v sirotčinci a u Veasny. Děti u Veasny tam byly dobrovolně. Děti v sirotčinci to měly povinně. Navíc v sirotčinci zoufale chybí nějaký učitel, který by výuku zastřešil. Střídají se tam pouze dobrovolníci, v lepším případě se tam chvíli vykrývají, v horším se tam nepotkají, což znamená, že si nemohou ani předat informace (fungují, nebo spíše nefungují tam archy s poznámkami) a dětem na nějaký čas výuka odpadá.

Děcka byla ve věku od 8 do 16 let. Ale všichni vypadají o 5 let mladší. 15leté děti vypadají na 10. Když jsem si představil děti u nás ve stejném věku, je to opravdu velký rozdíl.. Problémy, které řeší 15 leté děti u nás..

A tady jsou: 

 

Tato prezentace vyžaduje JavaScript.

 

Už jsem chtěl psát, že dětem tady v sirotčinci chybělo vychování. Na jednu stranu je to částečně asi pravda. Moc si neváží věcí, životního prostředí, nechtějí se učit (aspoň teda angličtinu :). Ale křivdil bych jim. Vlastně je to úžasné. Jak jsem psal, v sirotčinci s nimi nastálo žijí pouze dvě dospělé osoby. Majitelka Hong rozdává úkoly a chudák kuchařka se nehne od plotny. A děti se nezastaví. Bez jejich pomoci by to nefungovalo. Dorazí ze školy a holky běží k plotně vařit nebo na dvůr zpracovávat zeleninu. Kluci krmí zvířata a pak vezmou kozy a jdou je pást na louku. Den co den, bez remcání či odmlouvání. Jindy se jde plít dvorek od plevele, jindy se opravuje střecha či dlažba.

BCI_decka
Večer měly děti možnost trávit nějaký čas na tabletu. Většinou si nepouštěly filmy, ale pomocí aplikací se učily psát anglicky.

Kolikrát jsem přemýšlel, jak to vlastně děcka všechno vnímají. Určitě si uvědomují, kde jsou a jaké mají možnosti a vnímají kontrast toho, jak vypadá jejich okolí v porovnání s tím, co jim ukazují třeba dobrovolníci, když jim představují svou rodnou zem. Některé děti měly zdravotní handicap. Ale ze všech vyzařoval takový klid a vyrovnanost. Některé z nich měly i své sny – někdo chtěl být fotbalistou, někdo zdravotní sestřičkou. Hrozně bych jim přál, aby se jim to povedlo.

Asi právě ze společných činností s dětmi mám nejhezčí zážitky. Můj první celý den v sirotčinci. Sobota. Sedíme s dobrovolníky (to nás tam ještě bylo víc, než následně odjeli) před ubytkem. Najednou před námi armáda dětí vyzbrojená rýči, motykami, lopatkami a hrnou si to na dvorek. Chvilku koukáme, ale začíná to být trochu hloupé. Tak jo, nářadí do ruky, jdeme jim pomoci. Venku 40 stupňů, ze všech teče, za chvíli už se na kolenou hrabeme v hlíně vlastníma rukama, všichni špinaví. Děti u toho blbnou a zpívají.

BCI_skoky.jpg

První den mi chvilku trvalo než jsem se úplně rozkoukal. Najednou se projevila ta dětská nevinnost. Peru se tam s drnem, když SoKhim, jedna z holčiček, ke mě přiskočí a začne se se mnou učit česká slovíčka – pouze ta slušná, samozřejmě 🙂 Od té doby mě čas od času zdraví tím svým specifickým „Ahoooj“..

Za pár dní nás chytne hrozný slejvák. Větší jsme asi nikdy nezažil. Jsem zavřený v pokoji, občas vykouknu ven. Jak tak koukám směrem k ubytku (kde bydlí děti a paní Hong), které je přes dvorek, všimnu si mezi kapkami, jak tam venku děcka kmitají s kýbly.. Moc nechápu co se děje, ale po chvíli mi dojde, že asi tahají vodu zevnitř, že jsou vyplavení. No, tak jo, jdu jim pomoc (upřímně, dřív bych asi zalezl dovnitř a dělal, že nic nevidím..). Plavky a tílko na sebe. Během vteřiny jsem promočený na kost. Doběhnu k nim a moc tomu nerozumím. Oni nosí tu vodu v kýblech dovnitř 😀

 

Jedno důležité info – neměli jsme splachování. A jak se ukázalo, tak paní Hong měla ve své koupelně velkou nádrž na vodu, takže děti byly vyhnány do deště, aby se doplnily zásoby. Do kbelíků pod okapem chytáme vodu, teče takovým proudem, že 20 litrový kbelík je naplněný běhěm pár vteřin. Chudáci se s tím tahali sami, za chvilku je to tak, že se tahám sám já 🙂 Ale děti aspoň fandí, plní kbelíky a za chvíli v tom největším slejváku začíná nefalšovaná kbelíková bitka. Užili jsme se takové srandy! Promočení na kost, ale všichni, včetně mě, nadšení a šťastní. Osmiletého Seta tahám v kýblu po vodní hladině, za chvíli se hraje na babu. Běháme po hřišti po kolena ve vodě. Gui – druhý dobrovolník – je zalezlý ve svém pokoji a vůbec netuší, co se děje venku. Je mi to líto, tak za ním posílám děti, ať ho vytáhnou ven, ať o to nepřijde. Chudák vyrazil z pokoje ve svých jediných pevných botách.. 😀

 

 

Hned jak jsme doblbli, vzpomněl jsem si na Veasnu. Jak to asi musí vypadat v jeho místě. Zkoušel jsem se mu dovolat, pak jsem psal zprávu na messengeru, zda nepotřebuje pomoc. Neodepisoval, tak mi to nedalo, vzal jsem pláštěnku a pešky vyrazil za ním. Našel jsem ho celého vytopeného. To nejhorší už měl za sebou, nebylo jak pomoci. Přesto jsem měl strašnou radost, že jsem za ním vyrazil. Viděl jsem vděk v jeho očích. V deštivé sezóně ho to vyplaví den co den. Potřebuje písek na dvůr, hodně písku. Tak mu ho dovezeme, co říkáte?

voda_3
Veasnovo místo na tom bylo o poznání hůře.

voda_5

Voda_6

voda_1

voda_2

Učíme se o ČR

Sobotní vyučovací hodiny v sirotčinci jsou na téma Discover the World. Jednu sobotu vyprávím natřikrát o České republice, pouštíme si krátký dokument o nejhezčích místech, ukazujeme si typické dopravní prostředky, typická jídla a sporty – největší úspěch mají samozřejmě ty zimní. Pouštím jim video, na kterém Kambodžský král mluví česky (je to jediný zahraniční státník mluvící plynně češtinou, studoval u nás 13 let tanec). Mám z toho radost, je to jedna z mála hodin, kde děti dávají celou dobu pozor a vypadá to, že je to zajímá.

 

 

Naši poslední sobotu se domlouváme s Guiem, že bychom jim měli povědět něco o znečištění. Připravujeme krátkou prezentaci, hledáme vhodné video na Youtube. Mluvíme o recyklaci, o prevenci, o nebezpečí, které z plastového znečištění plyne. Na konci hodiny bereme povinně děti na obchůzku po dvoře a sbíráme odpadky. Moc jsme neuspěli. Za chvíli už většina z nich rozhazuje bordel všude kolem sebe a zabere až pohrůžka, že nebude žádný kulečník na mobilu. Plasty jsou problém všude v Asii, v Kambodže nevyjímaje a dokud se toto pořádně nezačnou učit ve škole, nic se nezmění. Starší generace už se novým zvykům nenaučí, musí s tím přijít ta současná, mladá.

 

A jak to v sirotčinci vůbec vypadalo?

Ještě jsem se nezmínil, jak vůbec samotný sirotčinec vypadá. Skládá se z otevřené kuchyně, pak příbytku, kde bydlí děti a paní Hong, hřiště, na kterém se většinou pohybují krávy a druhého příbytku, kde se nachází otevřená třída, již zmiňovaná knihovna a dva pokoje pro dobrovolníky. Ty jsou velmi prostě zařízené, ale mají vlastně vše, co je potřeba. Větrák, moskytiéru, záchod (byť bez splachování) a sprchu (byť studenou a ústící přímo na záchod). Děcka spí ve dvou pokojích rozděleni na holky a kluky, někteří chudáci spí na matraci na zemi. Těžko jsme si jako dobrovolníci mohli stěžovat. Navíc, tady jsme opravdu nebyli kvůli luxusu..

 

V levé části otevřená učebna, v pravé pak dva pokoje pro dobrovolníky.
V levé části otevřená učebna, v pravé pak dva pokoje pro dobrovolníky.
Pohled z dobrovolnické terasy, naproti nám jsou schovány kozy, slepice, prasata a krávy.
Pohled z dobrovolnické terasy, naproti nám jsou schovány kozy, slepice, prasata a krávy.
Přední část areálu. Tady domeček, kde mají pokoje děcka a paní Hong.
Přední část areálu. Tady domeček, kde mají pokoje děcka a paní Hong.
Naproti potom otevřená kuchyně.
Naproti potom otevřená kuchyně.
Pohled do třídy. Vlevo aspoň trochu pokus o recyklaci..
Pohled do třídy. Vlevo aspoň trochu pokus o recyklaci..

Poslední večer

16 dní tady strašně rychle uteklo a nastává čas loučení. Poslední večer si užijeme ještě jeden slejvák, byť na ten první to nemá. Na večer objednáváme pizzu na rozloučení. Poslední večer strávíme před dětským ubytováním, kde si pouštíme písničky a děcka zpívají a tancují. Samozřejmě přichází řada s tancováním i na nás. Tohle už jsem zažil úplně první večer tady, když se loučili předchozí dobrovolníci. Samozřejmě mě taky vytáhli na parket a to se mi tedy vůbec nelíbilo. Teď po 14 dnech jsme na parketu zase a tentokrát si to užíváme naplno. Vždyť to děláme kvůli těm děckům, tak jim udělejme radost! V Kambodži frčí Chicken dance!

Pak přichází vrchol všeho. Když se na to video od té doby kdykoliv dívám, mám husí kůži. I tenkrát jsem ji měl. Možná se to děcka naučila prvoplánově. Ale je mi to fuk. Takhle písnička „We are the World“ říká úplně všechno.

 

Ráno odučíme poslední hodinu a je čas říct goodbye. Loučení mě strašně mile překvapilo. V tom objetí od každého z děcek bylo strašně moc. Loučí se často, dobrovolníci se jim tam střídají co 2,3 týdny. K někomu mají blíže, k někomu méně. Ale ten vděk a lítost byla tak strašně upřímná. Odjeli jsme s Guiem a celý den jsme z toho byli přešlí. Vzpomínali jsme na blbosti, které jsme s nimi prožili, kolikrát nás naštvali, ale najednou to člověk bral s úsměvem.

Odjíždíme. Ahoj a díky za všechno!
Odjíždíme. Ahoj a díky za všechno!

Nezapomenu, jak jsme s klukama byli několikrát „venčit“ kozy, což nakonec ve výsledku vždy skončilo tím, že my jsme je s Guiem naháněli po silnicích mezi auty a kluci se spokojeně cachtali v potoku 😀 Na naše blbnutí v dešti, na okřikování v hodinách, na takovou tu hru, kdy se ukazuje spojený palec s ukazovákem, načež člověk vždycky prohraje a dostane ránu. Na to, jak se všichni perou, kdo nám otevře plechovku s pivem a na to jejich české Ahoooj.

 

Byla to obrovská zkušenost a zážitek. Jak jsem psal na začátku, myslím, že mi to dalo ještě víc než dětem. Jsem strašně rád, že jsem se rozhoupal a vykročil ze své komfortní zóny. Chtěl bych v tom pokračovat. A skoro bych zapomněl na jednu strašně důležitou věc. Sešlo se mi docela dost obdivných reakcí. Vůbec to neberu jako něco, za co by se mělo plácat po rameni. OK, celý ten příběh asi zní dobře a i mám hroznou radost, že jsem to mohl zažít. Ale poslední, proč bych to dělal, je kvůli tomu, že bych chtěl poslouchat, jaký jsem frajer. Pokud se má před někým smekat klobouk, je to Veasna, který si trhá chleba od pusy, aby měli ostatní. Je to i paní Hong a kuchařka, které spojily svůj život se sirotčincem BCI. A spoustu dalších lidí, kteří se celý život rozdávají, aby přímo pomohli ostatním. Takže klobouk dolů před všemi učiteli, vychovateli na táborech, v dětských domovech apod. Dělají to za pár kaček a často bez špetky uznání. My ostatní můžeme jen závidět a snažit se pomoci alespoň v rámci možností.

 

A co dál? Pomůžeme?

Budu posílat Veasnovi peníze. Peníze půjdou na písek na dvůr, aby už netrpěl záplavami. Na pomůcky pro děti a na jejich školné – pod školným se skrývají uniformy, boty, oblečení, jídlo, kolo, aby měly na čem jezdit. Nejenže Veasna děti doučuje angličtinu. On se jim snaží shánět i tyto všechny věci, aby mohly chodit do normální školy a studovat tam..  Poprosil jsem Veasnu, aby část peněz poslal i do sirotčince. Všechno bude transparentní.

Nejedná se o nějaké velké částky. Pro představu „školné“ pro jedno děcko na měsíc vyjde asi na 50 $. Vůbec nemám představu, kolik se případně podaří vybrat. Základem je asi navézt písek a opravit dvůr, aby to Veasnu každý den nevyplavovalo a nemusela se rušit výuka.

 

Chtěl jsem vás poprosit, zda byste případně taky nepomohli. V žádném případě to není povinnost. Nechci nikoho nutit a chápu, že k tomu mám asi trochu jiný vztah než vy. Přesto jsem si chtěl dát opravdu práci s tímto článkem, aby byl co nejupřímnější a aspoň někoho třeba přesvědčil. Když ne, nevadí.

Psal jsem ho i proto, abychom si my všichni spoustu věcí uvědomili. O nás, o našem životě, našich prioritách a starostech. O tom, jakou máme většinou vlastně kliku, na jakém místě a do jaké rodiny jsme se narodili. Protože to není samozřejmost. A ne každý to štěstí má. My co ho máme bychom si ho měli vážit, dávat to dostatečně najevo našim nejbližším a snažit se to aspoň trochu splatit svou pomocí těm ostatním. Protože není nic hezčího než jim vykouzlit upřímný úsměv na tváři 🙂

Kdo přesto dočetl až sem a chtěl by aspoň trochu pomoci – nečekám žádné velké částky, spíš symbolické – budu strašně rád. Asi nemá cenu zakládat nějaký otevřený transparentní účet. A snad je z toho patrné, že to myslím upřímně a peníze budou u mě „v bezpečí“ 🙂 Ale případně samozřejmě všechno rád doložím a zveřejním výpis s anonymními jmény, které budeme znát vždy jen my.

Peníze budu posílat někdy v druhé polovině měsíce, já přispívám 4 000 Kč, ať máme nějaký základ. Od ostatních případně čekám symbolické stovky, žádný tlak. Odměnou nám jistě bude foto a video dokumentace od Veasny 🙂

Číslo mého účtu: 1024150171/6100

Variabilní symbol: 222222

DÍKY !!!

Veasna_skolne_5

 

UBUD – o tom, jak jsem se tu zamiloval a co vše jsem zde našel

Našel jsem v Ubudu a jeho okolí spoustu krásných míst, o které bych se chtěl podělit. Inspiraci jsem hledal na různých blozích a postupně je prozkoumával. Některé jsou známější, některé méně, možná někomu pomůže je mít všechny na jednom místě. Určitě jich existuje mnoho dalších, tohle jsou ta, která jsem našel já a za která dám ruku do ohně 🙂

Ubud. Městečko uprostřed Bali. „Uprostřed? Žádné pláže?! Tak tam nejedu.“ Tak asi něco takového jsem si říkal, když jsem poprvé zaregistroval Ubud při hledání coworkingů na Bali (to jsem ještě seděl u compu v Praze). Chci přece být u moře, co budu dělat uprostřed ostrova? Správnost mých úvah jsem si potvrdil v prosinci, když jsme v rámci prvního výletu Ubud krátce navštívili a mrkli do Monkey Forestu a Saraswati Temple.. Tenhle dojem, který jsem získal úplně na začátku svého tripu (kdy jsme byl navíc ještě hodně nerozkoukaný 🙂 se mě držel celou dobu. Až jsem se někdy před 3 týdny rozhodl, že tedy ten Ubud přece jenom prubnu, ať si můžu udělat čárku.

Zpětně jsem za to nesmírně vděčný. V tuhle chvíli (samozřejmě plný čerstvých dojmů) bych asi tvrdil, že nemám na světě oblíbenější místo. Ubud mě okouzlil. Odjíždíl a cítím stesk, jako když jsem jako prcek odjížděl z dětského tábora.

Člověk musí Ubud poznat – to nejde během jedné půldenní návštěvy, jako v mém případě v prosinci – což ostatně myslím platí o celém Bali. Nechci se nikoho dotknout, ale myslím, že je obrovský rozdíl v tom, jaké dojmy si z Bali odveze člověk ze 14 denní dovolené a jaké člověk, který tu strávil několik měsíců běžným životem.

Našel jsem v Ubudu a jeho okolí spoustu krásných míst, o které bych se chtěl podělit. Inspiraci jsem hledal na různých blozích a postupně je prozkoumával. Některé jsou známější, některé méně, možná někomu pomůže je mít všechny na jednom místě. Určitě jich existuje mnoho dalších, tohle jsou ta, která jsem našel já a za která dám ruku do ohně 🙂 Budu rád, když někomu pomohu najít v Ubudu to něco, co prostě nějak nejde popsat.. Takže níže tipy na procházky, výlety, skvělé jídlo a kavárny.

DVĚ ÚŽASNÉ PROCHÁZKY KOUSEK OD CENTRA UBUDU

Asi nejznámnějším místem k návštěvě rýžových polí jsou Tegalalang Rice Teracces (o těch později), která jsou krásná, ale stejně jako ostatní známá místa se potýkají s náporem turistů a já osobně jsem na nich nenašel ten klid a atmosféru – kromě brzkého rána, kdy jsme se na ně vydali na východ Slunce – o tom opět později 🙂

Zamiloval jsem si jiná dvě místa přímo v Ubudu, kde sice nejsou rýžová pole tak majestátní, ale procházka mezi nimi má přesně tu typickou atmosféru Ubudu, kdy člověk na všechno zapomene a úžasně si vyčistí hlavu.

1) Mezi rýžovými poli k Sari Organik

Sari Organik, Ubud
Cesta k Sari Organik

Pro mě nejhezčí místo v Ubudu. A přitom tak blízko centra. Tato cesta, spíše tedy cestička, je lemována palmami a line se mezi rýžovými políčky. Není tak známá jako vedlejší Campuhan Ridge walk, ale o to větší je tam klid. Trávil jsem tu téměř každý den a pár dní tu dokonce bydlel (tip na ubytování s úžasným výhledem níže).

Na začátku je hodně ubytování, ale po chvíli už je to především o cestě samotné, čas od času narazíte na warung, většina z nich nabízí pouze organickou stravu. Cílem cesty je restaurace Sari Organik, kde je možné se skvěle (a ne příliš draze) najíst a vychutnat si některý z fresh džusů přímo na terase s krásným výhledem na rýžová pole před vámi.

Ale byla by velká škoda nepokračovat dál. Budete-li trpěliví, dojdete po 15 minutách od Sari Organik až na místo, kde už jsem opravdu jen pole a nic jiného. Přes den tam možná potkáte dědulu, který tam bude sekat srpem trávu a bude vám nabízet kokos. Běžte! Odvede si vás ke své maličké chýši, kde vám kokos připraví. Pouhých 20 minut strávených s ním byl jeden z největších zážitků v Ubudu. Nesedí tam proto, aby si vydělal, ale myslím, že každé setkání mu udělá nesmírnou radost a energii, která se mu z tohoto setkání dostane, vám dvojnásobně vrátí.

Coconut man, Sari Organik, Ubud

Jak se tam dostat:

Je to jednoduché – z hlavní ulice Jl. Raya Ubud (ta která vede kolem Saraswati Temple) pojedete směrem z centra a pak už jen stačí odbočit doprava (odbočku poznáte tak, že je to velký kopec nahoru). Lehce zabočíte doleva a projedete pod závorou (občas je zavřená, objeďte ji). Přímo naproti sobě uvidíte hotel s masážemi. U něj se dáte doleva (je to velmi úzá cestička lemovaná z obou stran stěnou). K Sari Organik a dál se dá dojet až na skútru, ale je to velmi úzké a nedoporučuji pro začátečníky. Navíc, pokud se tam jdete jen projít (a nemáte tam ubytování), doporučuji nechta skútr právě u toho masážního salonu (před odbočkou doleva do úzké cestičky se stěnami) a dál jít pěšky, protože pak si to vše vychutnáne mnohem více.

Pokud byste si na této cestě k Sari Organik vzali ubytování – doporučuji 🙂 – počítejte s tím, že autem se tam nedostanete.

Navigace od Saraswati: https://goo.gl/mjHdYb

Ubytování: Purnama

Na dva dny jsem se rozhodl, že si dopřeju a našel jsem si nádheré ubytování těsně před Sari Organik. Co jsem viděl ubytování kolem cesty, myslím, že jsem měl úplně nejlepší výhled ze všech. Ubytování se jmenuje Purnama – doporučuju si k němu dojet (nebo ho omrknout při procházce) a domluvit se přímo tam. Za prvé, na Bookingu mají divně zapsanou adresu úplně na jiném místě, za druhé, dali mi téměř poloviční cenu než mají na Bookingu. Za noc jsem platil 300 000 IDR, měl jsem úžasný pokoj ve druhém patře průchozí na obě strany, takže pole kam se podíváš 🙂 Bazén samozřejmě nechybí.

Na mapě zde: https://goo.gl/maps/XD5V6LTJxaw

Booking (alespoň kvůli fotkám – lokace je tam špatně): https://goo.gl/6SLomr

Jídlo: Sari Organik, ale určitě najdete po cestě mnoho dalších 🙂

Sari Organik, Ubud

 

2) Campuhan Ridge Walk

Známější z obou procházek. Rovněž krásný, trochu více turistický. Začíná chodníkem, který vede po „hřebenu“ mezi loukami, z něj jsou ty velmi známé fotky. Já jsem byl ze začátku trochu zklamaný, čekal jsem více, ale pokud vytrváte, dojdete až k restauraci Karsa Cafe, která nabízí nádherný výhled na okolní pole a která je (spolu se svým okolím) vrcholem celé cesty. Doporučuji se tam vydat na západ Slunce, jehož paprsky vytvoří úžasnou podívanou.

Campuhan_ridge_walk_7.jpeg

Jak se tam dostat:

Opět pojedete po hlavní Jl. Raya Ubud, minete odbočku na Sari Organik a poté, co bude klesat silnice dolů, bude v levotočivé zatáčce odbočka doprava k hotelu IBAH (je tam veký nápis se jménem hotelu). Pokud po hlavní silnici dojedete na most, přejeli jste. Jakmile odbočíte k Idahu, hned se dáte doleva (rovně je závora k hotelu) a po pár metrech z kopce dolů je po levé straně parkoviště. Tam necháte skútr a pokračujete z kopce dolů, po pár metrech odbočíte doprava na maličkou cestičku se schůdky (je tam cedule), která je kousek před mostem. Jste-li na mostě, jste opět špatně 🙂 Dále už pokračujete po cestě, nemáte se kam ztratit.

Jídlo: Karsa Cafe – pokud se na Campuhan vydáte, tak tohle je must have!


ZAPOMENUTÝ CANYON, KTERÝ SNAD NA MAPĚ ANI NENÍ

Kanto Lampo

Vyrazili jsme prozkoumat vodopády Kanto Lampo kousek od Ubudu. Na parkovišti si můžete vybrat ze dvou vodopádů, my jsme vyrazili směrem doleva, cedule ukazovala k vodopádům cca 500 metrů. Samotné vodopády byly docela zklamáním. O to větší překvapení bylo to, na co jsme narazili vzápětí. U vodopádů seděli místní klučinové a nabídli nám, že nás vemou ještě dále, k hezčím vodopádům. Ve výsledku z toho bylo brodění se proti proudu řeky, až jsme po 10 minutách narazili na úžasný canyon. Chvílemi byl poměrně hluboký, takže bylo nutné plavat nebo se brodit opravdu jen s koukající hlavou nad vodou, ale rozhodně to stálo za to. Bylo tam minimum lidí (během celé doby jsme potkali pouze 3 skupinky s guidy) a příroda byla doslova úchvatné. V canyonu, který má asi 200 metrů na délku, se nachází 3 malé vodopády, kolek kterých se proplavává. Všude klid a ticho.

Jak se tam dostat:

Nevím, čím to je, ale vodopád prostě zmizel z mapy Google 😀 Když hledám Kanto Lampo waterfall, jehož parkoviště je výchozím bodem, najde mi to celou oblast, ale vodopád neukáže. Zkuste, třeba budete mít větší štěstí. Každopádně lze pro navigaci použít tento warung (odkaz níže), který je hned vedle. Tzn. pojedete-li k němu, těsně před ním bude cedule s nápisem Waterfall, značící odbočku doleva.

Navigace: https://goo.gl/maps/g5SsLkAMkow

Tip: Pokud máte, vemte si s sebou voděodolný baťoh (víte, takový ten vodácký 🙂 – bude se hodit. V opačném případě musíte všechny věci nechat před vstupem do canyounu.


DALŠÍ – ZNÁMĚJŠÍ – MÍSTA

Následující místa jsou v každém průvodci a nemá smysl se o nich moc rozepisovat. Určitě stojí za to je navštívit, ale pro mě osobně byl Ubud o něčem jiném.

1) Tegalalang rice terraces

Tegalalang rice terrace

Asi nejznámější rýžové terasy na Bali, které člověka okouzlí svou majestátností. Ale těch lidí tam.. 🙂

Tip: bydlíte-li blízko, jeďte tam na východ Slunce!

Tegalalang rice teracces

Tegalalang rice teracces

Ten opravdu stojí za to. Když jsme dorazili, byli jsme trošku zklamaní, protože ze silnice nad terasami to na východ Slunce moc nevypadalo. Ale byli jsme aspoň rádi, že máme terasy skoro sami pro sebe. Už jen ta ranní atmosféra nám to vynahradila. Vydali jsme se tedy dolů a následně nahoru (přelezli jsme svah, který je naproti silnici) po cestičce, kde je následně druhé, menší údolí. A tam jsme chytli úžasné sluneční paprsky, které se akorát draly skrz stromy naproti. Úžasný zážitek.

Jak se tam dostat: jednodušše 🙂 https://goo.gl/maps/XnmYdDT6rvE2

 

2) Mt. Batur – Sunrise trek

Východ Slunce na Mt. Batur

Tento výlet nabízí v Ubudu doslova na každém rohu. Vyráží se okolo 2. ráno, zpátky jste kolem 11. Více o výletě si můžete přečíst zde: Jak jsme šplhali na východ Slunce na Mt. Batur / Batur sunrise treking

 

3) Tegenungan waterfall

Tegenungan waterfall

Pěkný vodopád kousek od Ubudu, s možností vykoupat se pod ním. Připravte se na pár schodů, které je cestou potřeba zdolat 🙂

Jak se tam dostat: https://goo.gl/maps/t35pppvr6y42

 

4) Monkey Forrest

Opice všude – sem jezdí všichni 🙂 Mimo to se jedná o pěknou procházku, cca na hodinku.

Jak se tam dostat: Opičky najdete přímo uprostřed Ubudu: https://goo.gl/maps/Q1b1JcBqgfH2

 

5) Saraswati Temple

Saraswati Temple

Přímo na hlavní třídě Jl. Raya Ubud se nachází krásný Saraswati Temple. Určitě stojí za návštěvu.

Tip: Každý večer se zde (nejen zde) konají taneční vystoupení. Trvají cca hodinu a vstupné stojí mezi 80 000 – 100 000 IDR. Máte-li rádi tance, určitě stojí za návštěvu.

Saraswati Dance

Jak se tam dostat: https://goo.gl/maps/HJfZfBXLY2M2


UBUD VE ZNAMENÍ VEGETARIÁNSKÝCH A VEGANSKÝCH WARUNGŮ

Nikdy jsem nebyl vegetarián, a myslím, že nikdy ani nebudu. Na Bali jsem snad každý den jedl oblíbený Nasi Goreng Ayam a ani náhodou jsem se ho nepřejedl 🙂 Ale zůstat v Ubudu, tak už si na něj asi ani nevzpomenu, možná by se ze mě i ten vegan stal 🙂 Stejně jako mám Ubud spojený s couráním mezi rýžovými poli, tak úplně stejně mi asociuje vegateriánské warungu. Zde jsou tři z nich, které rozhodně stojí za návštěvu!

1+2) Najez se, zaplať a nezapomeň po sobě umýt nádobí!

9 warung, ubud
9 Warung

9 Angels a 9 Warung, dva warungy na opačných stranách Ubudu. Otevřeny jsou celý den a hned po vstupu na vás kromě specifické atmosféry čeká otevřený bufet, kde si můžete nabrat na talíř dle libosti. Základem je rýže na tři způsoby (bílá, červená a žlutá) a nespočet příloh. Obsloužíte se sami, krásně se najíte a pak si podle instrukcí na stole spočítáte, kolik vlastně máte zaplatit (v 9 Angels, v 9 Warungu vám to spočítá obsluha – to je jediný rozdíl mezi oběmi). Až dojíte, hodíte peníze do kasičky a odkráčíte si k umyvadlu, kde si po sobě vše umyjete, aby se z vašeho talíře mohl najíst někdo další. Právě tenhle koncept, postavený na poctivosti a důvěře, je spolu s vynikajícím jídlem to, co dělá oba warungy specifickými. A ceny jsou úžasné! Já když jsem si opravdu dopřál, tak jsem platil kolem nějakých 40 000 IDR (60 Kč).

9 Warung: Lodtunduh, Ubud

9 Angels: Jl. Suweta No.32, Ubud

 

3) Nejlepší Nasi Campur ve městě!

Ve Wulan vegetarian warung jsme objevil nejlepší Nasi Campur – jasně, samozřejmě jsem neobjel všechny warungy v Ubudu :). U nich se jmenuje 7 VEG, a je naprosto luxusní. Když si ho dáte v rámci promo akce spolu s Aloe Vera limčou a domácím cookies, vyjde vás celé jídlo na 65 000 IDR. Kromě toho je tam krásné prostředí a úžasně milá obsluha. Já tam byl asi 6x! Až tam zavítáte, pozdravujte! 🙂

Wulan vegetarian warung: Jl. Sukma Kesuma No.14, Peliatan, Ubud


COFFEE TIME! CIBETKOVÉ NEBO ESPRESSO?

Ochutnávky cibetkové kávy jsou kolem Ubudu taky úplně všude. Já jsem vyzkoušel dvě místa (jedno ne úplně dobrovolně v rámci treku na Batur) a jelikož mám tedy porovnání, můžu s klidným srdcem doporučit to první.

1) Ubud Me Sari Luwak Coffee

kopi luwak

Pěkná farmička na jihu Ubudu, kde vám během krátké prohlídky vysvětlí, jak se dělá kafe, ukáží vám jedotlivé odrůdy, které pěstují a ze kterých následně vyrábí právě kávu a čaj. Následně dostanete 14 šálků s kávou a čajem, které můžete ochutnat. Až potud vše zdrama 🙂 Pokud chcete vyzkoušet cibetkové kafe (Kopi Luwak), zaplatíte za šálek 50 000 IDR. Ale zkuste, kolikrát ještě budete přímo u zdroje? 🙂

Me Sari Luwak Coffee: Jl. Pinus, Abiansemal, Lodtunduh, Ubud

 

2) Na espresso a další mňamky hned vedle Monkey Forestu

Krásná francouzská kavárna (a přitom ne tak drahá) se nachází asi 100 metrů od vstupu do Monkey Forestu. Nabízí krásný interiér i výhled na skromné políčko před ní. Výborná káva, jídlo a milá obsluha. Určitě stojí za návštěvu.

Cafe Du Monyet: Jl. Monkey Forest No.9, Ubud


PÁR PRÉMIOVÝCH STRUČNÝCH TIPŮ:

Pohodové posezení s živou muzikou: CP Lounge Ubud

Dobrá káva také zde: Seniman Coffee Studio

Výborná vepřová žebra: Warung Pondok Madu

 

Jak jsme šplhali na východ Slunce na Mt. Batur / Batur sunrise treking

Chtělo to pořádný hike! Vylezeme na Batur, fotky z východu Slunce, které jsou v Ubudu na každém rohu u přeprodejců výletů, slibovaly parádní zážitek. V rámci příprav jsem přečetl i několik českých cestopisů, v jednom se dokonce psalo, že to byl jeden z nejlepších zážitků v životě autora. Nemohl jsem se dočkat, jak lezeme nahoru, před východem Slunce si dáme vajíčka, které nám guide připraví přímo na horkých lávových kamenech a při východu Slunce si nasadím sluchátka a naplno si to užiju. Ty jo, už abychom tam byli! 🙂

Mt. Batur - východ Slunce

Batur je spolu s Agungem nejznámnější horou na Bali, byť oproti svému kolegovi je  výrazně nižší (1 717 mnm, Agung 3 142 mnm). Obě sopky jsou stále aktivní – o Agungu asi netřeba psát, ten se v poslední době připomněl až až.

Na Facebooku jsem se zčuchl s dvěma Češkami a potkali se den před výletem na hostelu v Ubudu. Původně jsem měl v plánu dojet na skútru až pod Batur a tam si najít průvodce na ulici. Nemám porovnání, ale co jsme četl, byla by to výhoda v tom, že máte průvodce pouze pro sebe a pak především ve větší časové flexibilitě ohledně výšlapu. Nakonec volíme pohodlnější variantu a počítáme s pick upem v hostelu v Ubudu. Za celý výlet platíme 320 000 IDR (určitě to jde i levněji, i dráž).

Ještě jedna důležitá vsuvka ohledně průvodců – je důležité si je vzít. Byť nic jiného, Batur je pro balijce nejposvátnější horou a nahoru se bez průvodce prostě nechodí. Několikrát jsem na Facebooku zaznamenal příspěvky, jak někteří vylezli nahoru bez průvodce (v lepším případě neměli žádné problémy). Tohle není frajeřina k chlubení, ale obrovská neúcta k místním zvykům a tradicím..

Východ Slunce na Mt. Batur

Batur_2

Mobil mi zvoní ve 2 ráno, pouhé 3 hodiny spánku (neumím usnout na povel, takže jsem to ani nezkoušel, a byl jsem rád, že aspoň v 11 večer jsem to zalomil) jsou znát. Pomalu se kradu z postele v sharovaném pokoji, s pocitem provinění, že budu budit ostatní. Jaké překvapení, když postupně zvoní budíky i dalším a nakonec z našeho dormitory vyráží posádka 9 ranních ptáčat.

Po cestě nabíráme další a stavíme ještě v nějaké kavárně kousek za Ubdudem na čaj a palačinku. Začínám být trochu nervózní ohledně času, protože ten celkem rychle utíká a cesta je ještě dlouhá.

Batur_3

Východ Slunce na Mt. Batur

Moje představa o tom, jak šplháme na Batur takřka sami, jen s guidem a pár dalšími dobrodruhy, se začala bortit při příjezdu na parkoviště. Jakmile jsem uviděl ty davy nastoupených lidí, kteří tam čekají, tak jsem vykulil oči. O to větší šok byl, když jsme v nich po chvíli rozpoznali průvodce, kteří tam čekají na výletníky (1 průvodce vychází cca na 5 lidí)..

Obavy mě neopouštějí ani po příjezdu na parkoviště pod Baturem, protože rozdávání snídaní a baterek jde hodně pomalu. Z parkoviště vyrážíme v čase 4:20. S informací, že nahoru to jsou 2 hodiny a s vědomím, že sluníčko vykoukne v 6:22 si říkám, že tohle bude opravdu na kvap. První polovina cesty je docela příjemná, jde se po asfaltce, která trochu stoupá, ale nic hrozného. My jdeme ve skupince asi 20 lidí, z nichž 4 jsou průvodci – mladí klučinové, kteří chodí na Batur ráno co ráno.. Všude kolem nás tma. První představu, co nás ještě čeká, jsme získali, když jsme v dálce viděli ve tmě světýlka. Resp. úplně čáru světýlek, která sahala až někam k nebesům. To byli naši souputníci, kteří stoupali Baturem směrem nahoru. „Cože, my jsme teprve tady a někdo už je nahoře?!

No nic, šlapeme dál. Asfaltka končí a my se chtě nechtě zařazujeme do fronty, která leze jedinou cestou nahoru. Jde se po cestě, která je tvořena šotolinou a kameny, stále ve tmě, baterka je nutnost. Občas je slyšet, jak to někomu podklouzne, ale všichni to zvládají úplně v pohodě. Jen těch lidí.. Nejde spěchat, není kam. Před námi i za námi doslova davy, které tvoří jeden velký had. Rychlejší mají smůlu, tady se předbíhat nedá. Co chvíli celá fronta zastaví, ve předu má někdo asi problém..

Batur - sunrise treking

Batur_5

Čas utíká a já jsem trochu rozmrzelý z rozhovoru s guidem, který přijde s tím, že zůstaneme na první vyhlídce (cca 50 výškových metrů pod vrcholem), odkud je prý stejně dobrý výhled a nebude tam tolik lidí. Pomalu se blížíme k téhle první vyhlídce a jelikož už začíná svítat, zůstáváme tady, ať máme trochu času vydechnou a vychutnat si celý východ Slunce, než nervózně spěchat nahoru. Našli jsme si místečka a těšili se. Nutno říct, že bylo opravdu na co. Nevšední zážitek, který určitě stojí za to.

Batur_6

Batur_pano_den

Zklamáním pro mě byl fakt, že jsme nevylezli až na vrchol. Byli jsme kousek pod ním, a přece si člověk nemůže říct, že zdolal Batur 🙂  Navíc si myslím, že by z vrcholu šel lépe vidět Mt. Agung – my jsme jej z našeho místa měli skoro celý zakrytý protějším kopcem. Po východu Slunce už nahoru jít nešlo, protože davy zeshora začaly proudit směrem dolů. Nedostali jsme ani slíbená vajíčka dělané na lávovém kameni, ale to bylo to nejmenší. V rychlosti jsme si ještě prohlédli údolí, omrkli kouř, který vycházel z průrvy mezi kameny a nastal čas vydat se zpět. Dolů po šotolině se šlo ještě hůře než nahoru, ale vše vynahradil výhled do údolí, které se ve světle představilo v celé své kráse.

Batur - sunrise treking

Mt. Batur

Mt. Batur - údolí

Batur_udoli_1

Mt. Batur - údolí

Batur_zespodu.jpg

Po cestě zpátky do Ubudu jsme v rámci zájezdu ještě zastavili na rýžových polích Tegalalang a na ochutnávce čajů a kávy, kde je možnost ochutnat i vyhlášenou Kopi Luwak (cibetková káva). Nutno říci, že zrovna tato farma, kterou jsme navštívili, nebyla příliš dobrá a všichni byli z ranního vstávání tak unaveni, že už se viděli zpátky v posteli.

Jak to shrnout, aby to nevyznělo negativně:

Východ Slunce byl úžasný. Už jen kvůli těm několika desítkám minut rozhodně stojí za to na Batur vylézt. Není to nic extra náročného, byť trochu makačka to chvilkami je. Ale ta odměna nahoře za to stojí. Takže, žádné rozmýšlení, a běžte! 🙂

Možná jsme jen měli smůlu, že jsme přijeli pod Batur pozdě a tím bylo ovlivněno vše ostatní (že jsme byli bez vajíček, že jsme zůstali pouze na první vyhlídce pod vrcholem, že jsme „uvízli“ v zácpě po cestě nahoru). Určitě nejsem rozmazlený, abych si stěžoval na blbosti 🙂 Užil jsem si na maximum východ Slunce, jen si prostě myslím, že kdyby vše klaplo, tak jak má, mohl to být opravdu životní zážitek se vším všudy.

Kdybych lezl na Batur znovu, dopravím se pod něj po vlastní ose, najdu si guida až na místě den předtím a domluvím si brzký výšlap nahoru, abychom se vyhli špičce a zároveň mohli na Baturu zůstat déle a kochat se podle libosti (ale tohle je prostě jen má domněnka na základě naší zkušenosti, nemám s čím porovnávat).

Mt. Batur

KOH JUM – první zasloužený odpočinek

Koh Jum je malý ostrov mezi Koh Lantou a Krabi. Narazil jsem na něj poslední večer na Lantě, když jsem vymýšlel kam dál. Zlákala mě možnost treku na zdejší kopec. Skoro žádné informace jsem nenašel, jen pár fotek na Facebooku, ale plánoval jsem, že se optám místních na ostrově. Speedboat jel další den ráno, což mi vyhovovalo, vyrazil jsem do města koupit lístek (350 THB) a ráno před hotelem čekal na transfer do přístavu (to je docela benefit v Thajsku, že když si koupíte lístek na loď, tak většinou zahrnuje i transfer z hotelu).

Na Koh Jum jsem si přes Agodu zamluvil ubytování na dvě noci na severní pustině ostrova (sever ostrova už se jmenuje Koh Pu) a těšil jsem se, jak přes víkend zrelaxuju. Relaxu jsem si nakonec užil až až. Vlastně ani nebyl pořádně čas něco fotit 🙂

Koh Jum
Koh Jum

Ale vše to tedy začalo docela rozpačitě.. Speedboat na ostrově nestaví. Zastaví na moři a čeká, až k němu dorazí lodě z resortů, které naberou své hosty. Na speedboatu se nás ptali na ubytování, říkám tedy RockView Teracce, radši ještě ukazuju na mapě a dostává se mi odpovědi, že mám vystoupit na druhé zastávce (loď staví u pobřeží Koh Jum dvakrát). OK, tedy, čekám na druhou zastávku. Přijelo pár lodí, ale všechny patří konkrétním resortům. Pořád čekám, nikdo o mě nemá zájem. Nakonec mě nakládají do poslední lodě, ale to je taxi a mě to bude stát 100 bathů. Klasika.. S hořkým úsměvem si sedám do lodi a plujeme směrem k pobřeží. Jiná možnost prostě nebyla. Vyhazují mě na pláži, kde není vůbec nic a pokynou, že nahoře na kopci na mě čeká taxi. Šplhám tedy do kopce a tam opravdu čeká auto (auto.. ne skútr s vozítkem vedle sebe, který tady běžně jezdí za par kaček). „Tak za kolik“, říkám skoro s rezignovaným úsměvem, protože je mi jasný, že tohle bude další pálka (na místní poměry). „300“. Ani to nekomentuju a jdu dál. „200“. Ne, dej mi pokoj, jdu pěšky někam půjčit skútr. Drkotám se tedy po prašné cestě, všude kolem jen palmy a aspoň náznak civilizace v nedohlednu.

Koh Jum
Koh Jum

 

Za chvíli mě předjíždí můj terénní taxík, to tedy nasadím plně spokojený výraz, abych mu ukázal, jak jsem v pohodě J Po několika minutách se blížím konečně k nějaké silnici, půjčím tedy skútr tam. Jak se blížím, poznávám v dálce „svého“ šoféra, jak na mě i s autem čeká na konci silnice. Ten má teda trpělivost. Už z dálky gestikuluje, za chvíli mě tahá batoh z ruky – „free, free“.. Před 5 minutami za 3 stovky a teď zdarma? Dvakrát mi zopakuje název mého ubytka, ukáže na telefon, že s nimi mluvil a zopakuje, že mě tam hodí zdarma.. To je fakt nějaké podezřelé. Když mi to i na potřetí potvrdí, trochu s nedůvěrou sedám do auta a jedeme. Směr je dobrej, tak snad mě doveze. Dovezl. Dokonce i odvedl do „resortu“. Tam se pozdravil s majitelem, který nás šel přátelsky uvítat, chvíli spolu poklábosili, načež mi pan domácí přeložil, že mám dát řidiči dvě stovky.. 🙂

Jasně, že s nikým nemluvil, jasně, že už dopředu věděl, že tohle zdarma nebude. Odmítám. A tvářím se fakt naštvaně. Docela patová situace, taxikářovi se taky nikam nechce a chudák domácí je mezi námi. Nakonec mu ty peníze dal majitel. To jsem zas nechtěl, nebyla to jeho chyba. Byť jsem se zatvrdil, že za ten taxík nezaplatím, jakmile taxikář odjel, tak jsem domácímu ty prachy dal. Každopádně jsem z toho byl fakt dopálenej. Byl jsem na úplně nádherným místě, čekal jsem na pokoj na lehátku na útesu a místo abych si to užíval, tak to ve mně úplně vřelo.

Pak jsem si to uvědomil:

Fakt si nechám zkazit den nějakým prolhaným maníkem? Ten mi za to přece absolutně nestojí.

Štvalo mě z principu, že jsem mu skočil na lep, ale na druhou stranu, měl se mnou fakt práci mě do toho auta dostat 🙂 A je to aspoň poučení do příště. Škoda, že jemu podobní kazí dojem z jinak tak přátelských a hodných domorodců.

Koh Jum
Na tomhle místě jsem strávil většinu času.

Užil jsem si víkend na max! Četl jsem si na útesu, šnorchloval, západy slunce si užíval na kajaku na moři. Nakonec jsem si i objel ostrov, když jsem si na ubytku půjčil motorku. Ne skútr, ale starého fichtla, kde se musí řadit. A dal jsem to. Byť tedy první startování, kdy jsem se ho asi pět minut snažil nakopnout a nastartovat, mě stálo protrhanou žabku. Po pěti minutách jsem zjistil, že mám klíčky v zapalování ve špatné poloze.. 🙂

Na trek jsem se nakonec nedostal, nějak mě trápí koleno a zrovna tady bolelo dost. Ale i tak to byl super odpočinek, Koh Jum je krásný ostrov s malým turistických ruchem, ale o to kouzelnější.. Strávil jsem tam 3 klidné dny a frčel dál, na Krabi.

Koh Jum
Rybářská vesnična na Koh Jum.

Cesta Koh Jum (Koh Pu) – Krabi (Ao Nang)

Kolem Koh Jumu jezdí speedboaty na trase Koh Lanta – Krabi, které staví na moři. Cesta na Krabi stojí 400 bathů (cca 260 Kč). Našel jsem alternativu, která byla více dobrodružná. Z Koh Jumu jezdí lokální rybářské loďky za 100 THB (pro místní za 50, ale turisté s baťůžky platí 100) do Lam Kruat Pier, který je na pevnině. Odtum jezdí songthaew (takový lepší tuk tuk) za 100 THB do Krabi Town, kde jsem přesedl na další songthaew za 50 THB do Ao Nangu. Celkem tedy za 250 bathů super cesta s místňákama. Jak už jsem psal někde dřív, nejde o ty ušetřené peníze, ale o ten pocit z tohoto typu cestování 🙂

KO LANTA – československý výlet a úžasná malá Lanta

Na Ko Lantu jsem dorazil speedboatem z Ko Lipe – byla to má druhá zastávka v Thajsku. Na Ko Lipe byla opravdu mizerná wifina, takže chtě nechtě jsem na Lantu přijížděl s vědomím, že budu muset dost pracovat.

Když jsem ještě byl na Ko Lipe, tak jsem na netu zkoumal možnosti aktivit a po chvíli brouzdání jsem na Facebooku narazil na skupinu Čechoslováci na Koh Lantě a dokonce přímo na jednodenní zájezd pro Čechoslováky po okolních ostrovech. Vzpomněl jsem si, jak mi jej dokonce doporučovala kámoška na Bali, ale to bylo někdy v prosinci a mě se to během té doby úplně vykouřilo z hlavy. K mému štěstí se další zájezd konal hned druhý den mého pobytu, takže když jsem dorazil na Lantu, vyrazil jsem z přístavu péšo do diving centra přihlásit se a zaplatit. Během dne mě pak kontaktoval Luboš a já se těšil na den následující, až mě ráno vyzvednou před hostelem.

 

Ko_Ngai_2
Ochutnávka z výletu – Koh Ngoi

Ubytko jsem měl v sharovaném pokoji v hostelu uprostřed ostrova a byla to paráda. Hostel měl parádní lobby, kde se dalo krásně sedět, pracovat, wifina byla velmi dobrá, měli tu super limonády. No prostě parádní podmínky, až mě pak mrzelo, že jsem tam strávil u počítače možná až moc času 🙂

Ale vyhovovalo mi to tam natolik, že jsem tam nakonec zůstal místo původně plánovaných dvou nocí noci čtyři. První noc tedy byla zatěžkávací zkouškou, protože s vědomím, že ráno brzy vstávám a že se potřebuji vyspat jsem zalehl, načež tam těsně před půlnocí začal někdo strašně, ale opravdu strašně zařezávat. A že si dával záležet. Když po nějaké době přestal, tak ho naopak vystřídal nějaký kašlal a takhle pořád dokola. Koukal jsem do stropu a zabral asi v půl 4.

Na výletě s 20 Čechy

 

Druhý den jsem tedy ráno čekal před hotelem, kde mě vyzvedlo auto a frčeli jsme do přístavu. Hned v autě jsme se potkali s první polovinou naší výpravy, což byla parta 8 mladých lidí – taky toho předchozí večer moc nenaspali, ale měli lepší důvod než já J Bylo fajn si pokecat. Vyprávěl jsem jim o své cestě, byli docela zvědaví a vypadalo to, že je to opravdu zajímá. Po nějaké době jsem si připomenul, že to, co já už beru jako samozřejmost, tak samozřejmost vůbec není a mám fakt kliku, že tohle můžu zažívat.

 

Samotný výlet pod vedením Luboše byl super. Jelo nás celkem 20 Čechů na dvou lodích, navštívili jsme jeskyni, kterou jsme proplavali a ocitli se na plážičce uvnitř skály. Nebýt tam tolik turistů kolem nás, tak by to bylo dokonalé.

lanzta_jeskyne_2
80 metrů jeskyní a tady jsme se vynořili.

Pak se pokračovalo na druhou zastávku, kterou bylo šnorchlování – to mě upřímně trochu zklamalo, po zkušenostech z Ko Lipe jsem čekal něco trochu lepšího, ale vše vynahradila zastávka poslední, na ostrově Ko Ngai, což byl prostě ráj. Pláž a výhled z ní jako z reklamy na dovolenou. Celkově to tedy byl super den a chystá-li se někdo na Lantu, tak tohle určitě stojí za to (cena je 1200 BTH vč. občerstvení a oběda).

Ko_Ngai_5

Ko_Ngai_4

Ko_Ngai_3

Ko_Ngai_1

 

Koh Lanta Noi – skútrem mezi rybáři a krásnou přírodou

Koh Lanta Noi

Další den jsem trávil hlavně prací a pořádně jsem si užil až poslední den. Půjčil jsem si skútr na ubytku a vyrazil projet malou Lantu (Koh Lanta Noi), která je severovýchodně od Ko Lanta Yai a není vůbec turistická. A byla to paráda. Jel jsem přímo za nosem bez nějakého plánu, projel jsem ji celou a kochal se krásnými výhledy na okolní přírodu v kombinaci s životem místních rybářů a usedlíků.

Tam jsem to vzal vnitrozemím, nazpět po pobřeží. Parádní den s úžasnou atmosférou. Tohle se mi hrozně líbí – poprvé jsem to zažil na Lomboku. Prostě se jen tak projet na skútru, který v tu chvíli není prostředkem k dostání se z jednoho bodu do druhého,  ale je to jen a jen o tom jet, koukat kolem sebe a kochat se (vím, že to k tomu má hodně daleko, ale konečně aspoň trochu rozumím, co mají třeba harleyáři z Route 66).

Lanta_Noi_1

Lanta_Noi_2

Lanta_Noi_3

Lanta_Noi_4

Lanta_Noi_5

Lanta_Noi_6

Odpoledne už jsem pak trochu spěchal zpátky, protože naši hráli zrovna semifinále olympiády proti Rusům, tak jsme fandili – bohužel neúspěšně – v naší české skupince ze zájezdu po ostrovech.

Ko Lanta – jaká byla?

Zase tolik jsem toho tedy z Ko Lanty neviděl. Slyšel jsem chválu na Old Town a národní park na jihu, ale už nezbýval čas. Musel jsem zase vyrazit na cesty. Tak třeba příště.

Koh Lanta most
Most mezi Koh Lanta Noi a Koh Lanta Yai

 

Další zastávka: Koh Jum

Z Lanty jsem původně plánoval vyhlášený ostrov Phi Phi nebo Koh Yao Noi, nakonec jsem se opět trochu neplánovaně odklonil a vyrazil na Koh Jum – pidi ostrov po cestě na Krabi. Jede tam stejný speedboat jako na Krabi, cesta na Koh Jum stojí 350 THB.

Speedboat ale na ostrov nezajíždí, zastaví na moři a pro turisty si dojedou lodě z resortů, kde jsou ubytovaní. Tohle mi ale nikdo neřekl. A co když člověk bydlí úplně někde v háji a jeho ubytování fakt žádný transfer nezajišťuje? 🙂

KO LIPE – pidi ostrov, který neskutečně žije

Na Ko Lipe jsem vyrazil z malajsijského ostrova Langkawi. Byla to má první zastávka v Thajsku. Přišel jsem na něj vlastně docela náhodou. V plánu původně bylo, že z Langkawi pojedu lodí přímo na Ko Lantu. Při googlení jsem zjistil, že po cestě na Ko Lantu je povinná zastávka na Ko Lipe, kde se všichni musí vylodit na pláži, projít imigračním úřadem, kde dostanou vízum do pasu a pak pokračují dál na Ko Lantu.

Cena za speedboat byla ve výsledku úplně stejná, ať už se jednalo o jednu cestu (Langkawi – Ko Lanta) nebo cesty dvě (Langkawi – Ko Lipe, Ko Lipe – Ko Lanta). Na webu Ko Lipe chválili, tak nebyl důvod ho neprozkoumat.

Hned na břehu mě čekalo příjemné překvapení. Vystál jsem si frontu u imigračního okénka, smířen s tím, že mé vízum platí pouze 14 následujících dní (běžné vízum do Thajska pro občany ČR je 30 dní, ale pouze pokud člověk přiletí letadlem. Vstoupí-li po zemi, či po moři, platí vízum pouze 14 dní, jak ostatně uvádí stránky MZV ČR). Jaké překvápko, když jsem našel v pasu razítko na 30 dní. Dvakrát jsem se ujišťoval, a když mě i po druhé úředník ujistil, že pro Čechy je vízum na 30 dní, nehádal jsem se. Tak uvidíme za pár dní na letišti, až budu Thajsko opouštět.

V tu chvíli jsem opravdu děkoval své prokrastinaci, díky které jsem předchozí večer odložil nákup letenek pryč z Thajska po 14 dnech (právě kvůli krátkému vízu). Teď jsem najednou měl před sebou celý měsíc a nemusel nikam spěchat. Mít v tu chvíli koupené letenky za dva týdny pryč, tak se asi zastřelím 🙂

Tři pláže a vše podstatné mezi nimi

Ko Lipe je maličké. Má tři pláže – Sunset (nejvíce bokem), Sunrise (za mě nejhezčí, největší) a Pattaya (kam přijíždí všechny speedboaty a kde to nejvíce žije večer). Svou malou rozlohu si ostrov vynahrazuje hustotou turistů na jednu ulici – Walking street. To je ulice, která začíná na Pattaya beach a vede téměř až k Sunrise beach (tedy přes celý ostrov, což ovšem vzhledem k velikosti představuje asi 7 minut chůze). Je tady samozřejmě pár dalších uliček, ale vše podstatné se odehrává tady.

Walking street, Ko Lipe
Vstup na Walking street přímo z Pattaya beach.

Restaurace na restauraci, masážní salon vedle masážního salonu, hostel vedle hostelu. A všude lidi. Není hnutí, opravdu. Já jsem dorazil v sobotu a byl jsem šťastný za pár stovek malajsijských ringitů, které mi zůstaly v kapse a mohl jsem je rozměnit – bankomaty na ostrově sice jsou, je jich dokonce docela dost, ale v sobotu odpoledne byly všechny prázdné, bez peněz – prý běžný jev.

Na co se těšit na Ko Lipe?

Na Ko Lipe jsem strávil celkem 3 noci v sharovaném pokoji v hostelu A Plus Lipe. Asi mi ty čtyři dny bohatě stačily. Ostrov je moc pěkný, o tom žádná, ale jak je malý, tak tam není žádné vyžití. Nechci se rouhat, ale po těch několika měsících už mě moc nebaví ležet na pláži. Navíc wifina je tam opravdu bídná, byl jsem rád, že jsem našel kavárnu před hotelem, kde šlo jakžtakž pracovat.

Šnorchlování na Sunrise beach – moje poprvé

Ale zase aby to nevypadalo, že jsem si to tam neužil. To vůbec ne.. Dokonce jsem tam zažil jedno svoje poprvé 🙂 Na Sunrise beach jsem si půjčil šnorchl a byl to neskutečný zážitek. Určitě existují ještě úchvatnější místa, ale já jsem poprvé v životě viděl korály, barevné rybičky, nema! Dokonce jsem chytil hejno opravdu velkých ryb, čítající stovky, mezi kterými byli krásné neonové. Teklo mi do pusy, jak jsem se pod vodou musel usmívat, nešlo to zastavit. Sunrise beach je na šnorchlování nejlepší, korály začínají hned od pláže a krásně se dá doplavat k blízkému ostrůvku naproti.

 

Romantika na plážích

Jak názvy pláží napovídají, jsou ideálně položeny pro sledování východu a západu slunce. Byl jsem na sebe pyšný, že jsem se dokopal na východ slunce na Sunrise beach. V půl 7 ráno mě překvapil počet lidí tam čekajících – nějak naivně jsem si myslel, že tam budu sám. A užil jsem si to asi více než západ sluníčka, kterých jsem přece jen už viděl v Asii více.

Východ slunce na Sunrise beach
Východ slunce na Sunrise beach
Východ slunce na Sunrise beach, Ko Lipe
Východ slunce na Sunrise beach

Západ slunce na Sunset beach je povinnost (pěšky je to ze Sunrise asi 10 minut).

Ko Adang – neméně hezký soused

No a parádní zážitek na závěr. Vyrazil jsem na protější ostrov Ko Adang, který je o něco větší, ale bez turistů. Je zde pouze jedna možnost ubytování v bungalovech či stanech, jinak se jedná o prázdný ostrov. Za 100 BTH (65 Kč) jsem si vzal boat taxi (platí se za osobu, ale úplně v pohodě jede jen s jedním pasažérem) a nechal se vysadit na Ko Adangu. Jel jsem tam za trekem, který jsem si našel na internetu.

Boat taxi mezi Ko Lipe a Ko Adang
Boat taxi mezi Ko Lipe a Ko Adang

Po cestě, která je značená, je možné navštívit 3 viewpointy s krásnými výhledy právě na Ko Lipe. Opravdu to stálo za to. Nazul jsem boty (v žabkách po zkušenostech z Nusa Penida už nikam nelezu), koupil vodu a vyrazil. Cesta až nahoru je asi na hodinku i se zastávkami na dvou viewpointech po cestě. Kus cesty je ve stínu, ale na některých úsecích si člověk užije přímého sluníčka až až.

Hodně vody je tedy nutnost. No a je to paráda, fotky mluví za vše, výhled ze shora je nádherný – hlavně ta tyrkysová voda kolem obou ostrovů. Na vršku jsem dokonce potkal páreček Čechů, tak jsme zdolali vrchol společně 🙂

Koh Adang
Viewpoint 3 – nejvyšší bod, kam lze vylézt

Když jsem slezl dolů, zchladil jsem se pivkem v místní restauraci, která je součástí té rekreační oblasti. Dokonce jsem chvilku zvažoval, zda se sem na jednu noc nepřesunu – ale nakonec jsem to zavrhl hlavně kvůli práci – tady to samozřejmě bylo bez wifi. Každopádně jsem si ještě před návratem na Ko Lipe půjčil šnorchl i tady, ale po zkušenosti z Ko Lipe to pro mě bylo trochu zklamání, laťka byla nasazena vysoko.

Takové tedy bylo Ko Lipe – prťavý a velmi rušný ostrov, s krásnými plážemi a mořem kolem. S obrovskou nabídkou všemožných služeb na každém kroku. A s krásným klidným ostrovem Ko Adang hned naproti. Užil jsem si to.

Snad jen jedna věc mě trochu zklamala – místní. Po cestě jsem si zvyknul na vstřícnost a všudypřítomné úsměvy na tvářích lidí v obchodech, restauracích apod. Tady? Tady jsem neviděl jediný úsměv za celé 4 dny. Určitě v tom hrálo roli, že se jedná opravdu o turistické, frekventované místo. Ale člověka to hned trklo, jaká změna..

Ko Lanto – už jedu!

Kupuju lístek na speedboat (k mému překvapení mají u různých prodejců různé – byť podpultové – ceny a beru speedboat za 750 bathů) a frčím dál, na Ko Lantu.

LANGKAWI – malajsijská paráda

Langawi bylo mou druhou zastávkou na cestě po Asii. Strávil jsem tady 5 krásných dní a do dneška na Langkawi moc rád vzpomínám. Bylo kombinací krásných pláží, zeleného vnitrozemí a turistických atrakcí.

Langkawi, tak jsem tady

Na Langkawi jsem v neděli dorazil z Penangu tak trochu nepřipravený. Jediné, co jsem si zorganizoval, byla cesta, jinak jsem toho moc neměl. Cestoval jsem trochu komplikovaněji, ve stylu správného baťůžkáře.

Cesta Penang – Langkawi

Z Penangu je možné jet buď speedboatem přímo na Langkawi, cesta stojí 70 RYM a trvá cca 3 hodiny, nebo se svézt pěkně po pevnině za polovic. Nějak jsem se tady na cestě naučil volit levnější varianty, ne snad kvůli tomu, že bych musel počítat každý ringgit, ale jednak je příjemné něco ušetřit (ono se to časem i docela nasčítá) a ještě k tomu má ze sebe člověk lepší, takovej „cestovatelskej“ pocit.

Vyrazil jsem tedy lokálním trajektem z ostrova na pevninu do Butterworth (trajekt jede asi půl hoďky a je zdarma) a odtud autobusem do Kuala Perlis (cca 2 hodiny za 18 RYM), z Kuala Perlis speedboatem na Langkawi (cca 1 hodina za 18 RYM).

Když v Butterworthu konečně přijel autobus a začali z něj vylézat cestující na krátké protažení, tak jsem kulil oči – všichni v mikinách. Za chvíli jsem pochopil. Taková kosa vevnitř. To samé potom na lodi. Jakmile je nějaký uzavřený dopravní prostředek, klima tam jede na plné pecky a mikiny určitě s sebou.

Příjezd na Langkawi

Až po cestě jsem se snažil najít nějaké informace, co na ostrově vlastně je, kde chci vůbec bydlet, jak dlouho tam budu. Jediné, co jsem měl, bylo ubytko na první noc, přímo v přístavním městě Kuah. V přístavu jsem si dohodl skútr za 25 ringitů na den (resp. 24 hodin) a vzal ho do pátku (tedy na 5 dní) – býval bych to asi ukecal na 20/den, ale začínali jsme na 40 a 25 byla moje hranice, tak jsem mohl být spokojenej. Byť mě to po cestě z přístavu trochu žralo, že jsem dal svou kůži moc lacino 🙂 V přístavu samozřejmě ještě nemohla chybět fotka sochy orla, místní dominanty.

Langkawi orel

Kuah jako město mě zklamalo. Nic tam není, je takové nemalebné. Ne, že bych ho nějak poctivě prošel, měl jsem na to jeden večer, ale ani pláž jsem nenašel. Všude mrtvo. Dal jsem si pivko na břehu moře (resp. dvě, lowcost hadr..) a mrknul jsem na krásný západ slunce – v nevědomí dní následujících, kdy jsem si parádních západů užil až až.

Další den ráno jsem vyrazil do kavárny za prací. Strávil jsem tady asi 4 hoďky, během kterých jsem stihl krásně načuchnout odérem z friťáku z kuchyně a vyrazil na cestu do středu ostrova, kde jsem booknul ubytko. Úplně neplánovaně jsem totiž při hledání ubytování na internetu zabloudil myší právě sem.

Původně jsem hledal ubytko na jihozápadě ostrova (kolem pláže Cenang Beach), což je – i podle množství nabízených ubytování – asi jediné rušnější místo na ostrově. Paradoxně jsem se tam nakonec ani nedostal a vůbec mi to nevadí.

A ukázalo se to jako skvělé rozhodnutí. Na netu jsem totiž četl, že stojí za to vylézt na kopec Gunung Raya, který je ve vnitrozemí a hlavně že na severu je krásná pláž Tanjung Rhu. Na Bookingu, Agodě ani Airbnb ale nahoře ubytko žádné, jen Four Season (ono tam pár ubytování je, ale já to hledal na další den a bylo plno). Vzal jsem ubytování uprostřed ostrova, dá se říct uprostřed ničeho, ale vzhledem k tomu, že Langkawi není nijak extra velké, se nakonec lokace ukázala být úplně ideální. V plánu bylo zůstat dvě noci a pak se přesunout na jihozápad – líbilo se mi tady tolik, že jsem nakonec zůstal noci 4 – nic mi tady nechybělo. Jednalo se o bungalowy, každý měl maličkou verandu a silnou wifinu.  Takže jsem nemusel hledat na práci žádnou kavárnu (tady bych asi stejně nepochodil) a mohl krásně pracovat z domova. Být tam ještě bazén, tak je to ráj na zemi. Navíc jsem tam objevil warung, který byl součástí komplexu (jídlo bych si tam asi nedal, neviděl jsem tam za celou dobu jediného hosta), kde babča dělala výborný domácí ovocný fresh. Takže jsem 4 dny úspěšně kombinoval práci a objevování.

langkawi_ubytko
Práce na terase

Tanjung Rhu beach

Tanjung Rhu Beach

Každý den jsem trávil na krásné Tanjung Rhu beach. Tu jsem si doslova zamiloval. Vůbec nic mi na ní nechybělo. Na skútru jsem to měl asi 15 min i se zastávkou v obchodě pro pivko (na pláži nemají) a byl jsem tam každý den odpoledne nebo v podvečer. A to jsem ji první den skoro minul. Vyrazil jsem směrem k ní a když jsem uviděl parkoviště a stánky u silnice, seskočil jsem z motorky a zcela fascinován výhledem se vydal na pláž. Nic tak hezkého jsem do té doby asi neviděl, pláž jak z obrázku. A ta lehátka.. Rychle jsem z nadšení vystřízlivěl, když si za lehátko ve 4 odpoledne řekli o 100 ringgitů (500 Kč). Ok, lehnu si na ručník. Ale nikde, prostě nikde žádný stín – tak tady dlouho nevydržím.. Když jsem pak na pláži hledal na Google mapách místa, kam vyrazit další den, tak najednou koukám – Tohle není má pláž! Ta je ještě kus dál.. Vyrazil jsem tedy po cestě dál a jo, tohle byla ona! Úžasná pláž s výhledem na malé ostrůvky před vámi, krásný písek a listnatý háj se stínem přímo na pláži. Je tady i známý „chodník“ z písku směrem do moře.

Tanjung Rhu Beach langkawi

Gunung Raya – já chci na věž!

Druhý den jsem vyrazil na kopec Gunung Raya. Nahoru se dá vyjet na skútru, vede tam až překvapivě kvalitní silnice. Po cestě jsem potkal spoustu opic a při troše štěstí jsou vidět i orli. Koukejte na stromy nahoru, sedí či hnízdí na holých větvích. Cesta nahoru trvá cca půl hodiny jízdy – mikinu a boty s sebou. Já jsem naštěstí mikinu měl, ale jel jsem v žabkách a myslel jsem, že mi umrznou nohy. Vyrazil jsem ráno kolem 9. hodiny a většina cesty byla ve stínu. Každopádně jsem se těšil na výhled z věže nahoře a na čaj v místní restauraci, která měla všude dole cedule. K mému zklamání byla jak věž, tak restaurace nahoře zavřená.. Super.. 🙂  Po cestě zase tolik výhledů není, byť pár se jich našlo. Z věže by musel být krásný 360 stupňový výhled. Nahoře u zavřené věže byli nějací policajti, kteří mi vysvětlili, že je zavřeno. Chvilku jsem si tedy sednul na vyhlídku kousek pod parkovištěm, vzal špunty do uší a kochal se výhledem. A o výhled z věže jsme stál tolik, že jsem se k těm samým policajtům vrátil a zeptal se, „opravdu je ta věž zavřená?“.. Koukali divně 🙂 Ale i tak to bylo fajn dopoledne a pokud to čte někdo, kdo hledá inspiraci na Langkawi, určitě doporučuju. A po cestě nahoru či dolů se vyplatí nespěchat a kochat se okolní přírodou.

Gunung Raya Langkawi
Jeden z výhledů z Gunung Raya.

Durian Perengin Waterfall

Po ne úplně vydařeném výletu na Gunung Raya jsem vyrazil na Durian Perengin Waterfall s tím, že zlepším skóre zatím ne tolik úspěšného dne. Byl to docela pěkný areál, ale já jsem tedy čekal něco trochu jiného. Připomínalo mi to nějaké venkovní lázně, byť samozřejmě bez léčivých pramenů. Nahoře jsem se odměnil zchlazením v bazénku pod vodopádem a po 15 minutách jsem vyrazil zachránit den na Tanjung Rhu beach, to byla jistota.

Langkawi Sky Bridge

Celodenní výlet jsem měl naplánovaný na dny příští. V plánu bylo navštívit Sky Bridge, což je dominanta a hlavní atrakce Langkawi. A stojí za to. Lanovkou, která už sama o sobě je zážitkem, vyjedete za 55 ringgitů nahoru, kde si můžete užít krásného výhledu na celý ostrov. Za dobrého počasí jsou vidět i thajské ostrovy. A pak je tu SkyBridge, nejdelší most svého druhu na světě. A on se normálně houpe 🙂

Langkawi Sky Bridge

Doporučuju vyrazit hned ráno, čím později dorazíte, tím větší fronta na lanovku. V lanovce jsem se seznámil s jednou Ukrajinkou, která žije v Číně a byla na Langkawi na dovolené. Nakonec jsme spolu strávili celý den a bylo to moc příjemné zpestření. Myslím, že i pro ni. Takhle cestovala poprvé, vůbec neměla plán ani skútr. Tak jsem ji vzal na svém skútru na blízké vodopády Seven Wells Waterfall, kde jsme se vykoupali a pak dokonce na druhou stranu ostrova na oblíbenou Tanjung Rhu Beach a myslím, že měla fakt zážitek. Cítil jsem se v tu chvíli jak zkušený cestovatel 🙂

Poslední noc alá Robinson

Můj pobyt na Langkawi se blížil ke konci, v sobotu jsem odjížděl na Koh Lipe do Thajska. V pátek jsem se tedy přesunul zpátky směrem k přístavu, abych vrátil skútr a koupil lístek na loď. Dopředu jsem si sháněl nějaké lowcost ubytko na páteční noc. Na Airbnb mě zaujal náhledový obrázek, na kterém byl vyfocen nějaký zarostlý kopec. Jen tak ze zvědavosti jsem rozklikl, spíš kvůli tomu, že jsem nevěřícně koukal, co všechno se může na Airbnb nabízet. Byl to pobyt ve stanu někde v opuštěné džungli.. Ale ono to mělo skvělé recenze! Najednou mi to v hlavě přeplo a věděl jsem, že tohle chci udělat 🙂

Takže jsem páteční noc strávil na vyvýšené plošině ve stanu nad mořem. Sice jsem se moc nevyspal (plošina byla šikmá, neměl jsem matraci), ale hlavně ten večer a dopoledne za to stálo. Nebyla to úplně samota, v rozpadlé chýši tam bydlel zálesák Din s pěti zuby, se svojí manželkou a dvěma dcerami, ale tím spíše to ještě bylo umocněné. Parádní zážitek a určitě budu hledat opět něco podobného na své cestě!

Směr Thajsko

Langkawi, i Penang předtím, jsem si opravdu užil a nastal čas vyrazit dále, do Thajska. První zastávkou byl ostrov Koh Lipe.

Varan? jako bonus

 

PENANG – STREET ART A STREET FOOD VLÁDNE VŠEMU

Po dvou měsících na Bali jsem se rozhodl, že si to udělám trochu punkové a vyrazím s baťůžkem a noťasem po Asii. Plánem je vidět toho co nejvíce, ale zárověň si ta místa užít, ne to prolétnou sprintem jen kvůli čárce v diáři. První zastávkou byl Penang v Malajsii.

DOBRODRUŽSTVÍ ZAČÍNÁ

Po dvou měsících na Bali jsem se rozhodl, že si to udělám trochu punkové a vyrazím s baťůžkem a noťasem po Asii. Plánem je vidět toho co nejvíce, ale zárověň si ta místa užít, ne to prolétnou sprintem jen kvůli čárce v diáři. Při cestě musím pracovat a přidal jsem si k tomu ještě jednu starost navíc – rád bych o každém místě napsal na blog. Ideálně hned po jeho opuštění, dokud jsou dojmy čerstvé. Na cestu mám 5 týdnů, než se potkám s rodiči v Bangkoku a zamíří společně zpět na Bali.

Teď jsem týden na své cestě – zdá se mi to jako měsíc. Asi je to tím, jak je to intenzivní. Když si uvědomím, že před týdnem jsem byl ještě na Bali, nevěřím.. Momentálně sedím ve Starbucks na ostrově Langkawi (update: než jsem to dopsal, tak jsem postupně seděl na dalších 4 místech.. – nějak mi pořád chybí čas).

Destinace č. 1:  MALAJSIE – PENANG

V pátek jsem se na Bali rozloučil se svými hostiteli (byl jsem u nich přes měsíc) a na rozloučenou jim nechal ve skříni narvaný kufr svých věcí. Přes Kuala Lumpur jsem vyrazil do Penangu, malebného přímořského státu v Malajsii, který je znám především díky hlavnímu městu George Town. V plánu bylo zůstat zde dvě noci a pak pokračovat na malajský ostrov Langkawi. Celý pátek jsem strávil na cestách a na ubytování dorazil až někdy po 8. hodině večer, hladový a unavený. Hodil jsem věci na pokoj, který jsem sdílel s dalšími 9 spolunocležníky a vyrazil do města s tím, že najdu nejbližší restauraci, najím se a půjdu spát. Restauraci jsem nepotkal, ale hned za rohem jsem objevil pouliční stánky, které tvořily přímo u silnice jeden obrovský celek, v němž desítky strávníků dotvářeli úžasnou atmosféru. Tak jo, najím se tady. Vybral jsem si stánek, kde jsem si vybral něco, co doteď nevím, co bylo. Nabral jsem si kousky na talíř, borec to hodil na pánev plnou oleje a za chvíli jsem baštil za nějakých 30 korun.

Sednul jsem na plastové židličky a pustil se do toho. What do you want to drink? Do you have a beer – big one? Yes, wait a minute. A dalších deset minut jsem ho neviděl.. Oni tady pivko moc neprodávají, kór takhle na ulici. Ale jsou ochotní pro něj běžet do nejbližšího obchodu. Takže po deseti minutách přiběhl celý udýchaný s pivem v ruce a omlouval se, že mu to tak trvalo. Pivo celé teplé, tak že ho prý ještě strčí pod led 🙂 To už jsem nevydržel a vzal jsem za vděk i to teplé, které mě nakonec stálo 3x víc než samotná večeře. Hold přirážka za donášku – ale už jsem nechtěl zpětně smlouvat, měl jsem se zeptat předem..

penang streetfood
Streetfood v George Townu

STREET ART – to neomrzí

Ok, takže napapanej a teď na kutě? Nakonec mě přemohla zvědavost a vyrazil jsem ještě do ulic. George Town je znám především svým streetartem. Nasadil jsem sluchátka, pustil do uší písničky a coural po ulicích, kde jsem hledal jednotlivé malby. Níže ty nejlepší kousky:

George Town street art

George Town street art

George Town street art

streetart2

George Town street art

streetart6

Atmosféru ještě umocnila výzdoba, vzhledem k blížícímu se čínskému Novému roku byly všude rozvěšeny a rozsvíceny červené lucerničky. Nakonec jsem takhle strávil asi dvě hodiny – další večer jsem si to zopakoval!

Byť fakt unavenej, zabral jsem asi až po 2. hodině ráno, nějak mi to nešlo. Ne že by někdo v pokoji dělal bordel, ale každou chvilku někdo courá na záchod nebo teprve dorazí z venku. Zato další noc – to už jsem spal jak miminko 🙂

KEK LOK SI TEMPLE

Druhý den jsem měl naplánovaný výlet na známý Kek Lok Si Temple. Celý víkend jsem pojal velmi turisticky, takže žádný Uber, ale pěkně lokálním dopravou (instrukce na konci článku). Kek Lok Si je nejznámějším čínským chrámem v Penangu, tyčí se nad městem a jeho dominantou je obrovská socha Buddhy úplně na kopci. Nutno říct, že ta mě z celého komplexu oslovila nejméně. Dá se k ní z chrámu buď pěšo nebo lanovkou za 6 ringgitů (30 Kč) tam a zpět.

penang
Kek Lok Si Temple
Kek Lok Si 1
Kek Lok Si Temple
Kek Lok Si 4
Kek Lok Si Temple – lucerničky všude
Kek Lok Si 3
Kek Lok Si Temple

PENANG HILL

Po cestě dolů jsem se stavil nadlábnout v místní jídelně a autobusem se svezl pod Penang Hill, což je další atrakce s krásným výhledem na celé město. Tady už je lanovka docela nutnost (vyšlápnout to jde také, ale prý je to asi na 3 hodiny cesty do kopce – lanovka stojí 30 MYR = 150 Kč). Na netu v nějakém cestopise jsem se dočetl, že se čeká fronta na lístky asi hodinu a půl, takže jsem byl smířený s tím, že se tam pouze pro svůj vlastní klid otočím a pojedu domů.. Jenže, nikde žádná fronta nebyla a já byl za 15 minut nahoře. Lanovka jede hodně rychle, navíc hodně kolmo, a i přesto fakt dlouho. Když jsem nahoře vystoupil, pochopil jsem, že hodinu a půl dlouhá fronta se čeká spíš na cestu dolů 🙂 Nahoře je krásný výhled, jsou tu vybudovány vyhlídky a město je pod vámi jak na dlani. Určitě by tu šlo strávit půl dne jenom couráním. Jen škoda trochu horší viditelnosti. Nakonec jsem si udělal krásnou procházku, a i fronta na lanovku směrem dolů nakonec utekla docela rychle.

penang_hill
Výhled z Penang Hill

Večer procházka městem, mrknul jsem do Chew Jetty – což je vesnička na moři zapsaná v Unesco – a na blízký Kuan Yin Temple (kde akorát probíhala čínská slavnost), a šup na kutě.

Další den ráno jsem si – už s plným batohem na zádech – prošel zbylou část města, kterou jsem předchozí dva večery nestihl (pevnost Fort Cornwallis nic moc, resp, obešel jsem ji pouze z venku, kde není vidět nic, kromě hradeb) a vyrazil na cestu na Langkawi. Původně jsem měl v plánu jet speedboatem, který mezi Penangem a Langkawi jezdí za 70 RYM a cesta trvá tři hodiny. Ale protože jsem měl ten víkend opravdu baťůžkářskou náladu, vzal jsem to lowcost dvěma trajekty a autobusem za 35 celkem.

Moje cesta tedy začala v Penangu a já vyhlížel zážitky dní příštích. Ale o tom až příště.

Tipy na výlety v Penangu:

Street Art!

Nesmíte minout. Krásné malby v ulicích, většinou v kombinaci s nějakým skutečným doplňkem (židle, houpačka, kolo atd.). Pak je tu ještě druhý typ pouličního umění – kovové sošky, zachycující určitou situaci s vtipným textem. Osobně jsem více na chuť přišel barevným malbám. V informacích či v hotelu si vyžádejte mapu, kde jsou všechny malby zaneseny a vyrazte objevovat!

Kek Lok Si Temple a Penang Hill

Z autobusového nádraží Komart busem č. 202, 203, 204 ke Kek Lok Si za 2,40 RYM. Z Kek Lok Si na Penang Hill busem č. 204 za 1,40 RYM. A z Penang Hill zpět na Komart za 2,40 RYM. Mějte to přesně, autobusáci rádi zkouší, že nemají nazpět. Jedná se o výlet skoro na celý den, na Penang Hill člověk stráví spoustu času (jak kocháním se výhledem, tak ve frontě na lanovku 🙂 Ale stojí to za to!

Street food

Určitě je podobných míst v George Townu více, mnou objevené je tady.

Komart

Nejvyšší budova ve městě, s vyhlídkou nahoře. Měl jsem ji na checklistu, ale cena za vstup (cca 70 RYM = 350 Kč) mě odradila.

A ještě tip na výlet v okolí – přišel jsem na to pozdě a už měl naplánovanou cestu dál, ale moc mě mrzelo, že nemůžu navštívit Cameron Highlands a Taman Negara. Krásné a vyhlášené prostředí na treky. Spoustu lidí, se kterými jsem potom mluvil, tam jezdí. Mám takovou ideu, že bych se tam během pobytu v Asii chtěl ještě podívat 🙂