Asia trip – On my way @vrti49

UBUD – o tom, jak jsem se tu zamiloval a co vše jsem zde našel

Našel jsem v Ubudu a jeho okolí spoustu krásných míst, o které bych se chtěl podělit. Inspiraci jsem hledal na různých blozích a postupně je prozkoumával. Některé jsou známější, některé méně, možná někomu pomůže je mít všechny na jednom místě. Určitě jich existuje mnoho dalších, tohle jsou ta, která jsem našel já a za která dám ruku do ohně 🙂

Ubud. Městečko uprostřed Bali. „Uprostřed? Žádné pláže?! Tak tam nejedu.“ Tak asi něco takového jsem si říkal, když jsem poprvé zaregistroval Ubud při hledání coworkingů na Bali (to jsem ještě seděl u compu v Praze). Chci přece být u moře, co budu dělat uprostřed ostrova? Správnost mých úvah jsem si potvrdil v prosinci, když jsme v rámci prvního výletu Ubud krátce navštívili a mrkli do Monkey Forestu a Saraswati Temple.. Tenhle dojem, který jsem získal úplně na začátku svého tripu (kdy jsme byl navíc ještě hodně nerozkoukaný 🙂 se mě držel celou dobu. Až jsem se někdy před 3 týdny rozhodl, že tedy ten Ubud přece jenom prubnu, ať si můžu udělat čárku.

Zpětně jsem za to nesmírně vděčný. V tuhle chvíli (samozřejmě plný čerstvých dojmů) bych asi tvrdil, že nemám na světě oblíbenější místo. Ubud mě okouzlil. Odjíždíl a cítím stesk, jako když jsem jako prcek odjížděl z dětského tábora.

Člověk musí Ubud poznat – to nejde během jedné půldenní návštěvy, jako v mém případě v prosinci – což ostatně myslím platí o celém Bali. Nechci se nikoho dotknout, ale myslím, že je obrovský rozdíl v tom, jaké dojmy si z Bali odveze člověk ze 14 denní dovolené a jaké člověk, který tu strávil několik měsíců běžným životem.

DVĚ ÚŽASNÉ PROCHÁZKY KOUSEK OD CENTRA UBUDU

Asi nejznámnějším místem k návštěvě rýžových polí jsou Tegalalang Rice Teracces (o těch později), která jsou krásná, ale stejně jako ostatní známá místa se potýkají s náporem turistů a já osobně jsem na nich nenašel ten klid a atmosféru – kromě brzkého rána, kdy jsme se na ně vydali na východ Slunce – o tom opět později 🙂

Zamiloval jsem si jiná dvě místa přímo v Ubudu, kde sice nejsou rýžová pole tak majestátní, ale procházka mezi nimi má přesně tu typickou atmosféru Ubudu, kdy člověk na všechno zapomene a úžasně si vyčistí hlavu.

1) Mezi rýžovými poli k Sari Organik

Sari Organik, Ubud — Cesta k Sari Organik

Pro mě nejhezčí místo v Ubudu. A přitom tak blízko centra. Tato cesta, spíše tedy cestička, je lemována palmami a line se mezi rýžovými políčky. Není tak známá jako vedlejší Campuhan Ridge walk, ale o to větší je tam klid. Trávil jsem tu téměř každý den a pár dní tu dokonce bydlel (tip na ubytování s úžasným výhledem níže).

Na začátku je hodně ubytování, ale po chvíli už je to především o cestě samotné, čas od času narazíte na warung, většina z nich nabízí pouze organickou stravu. Cílem cesty je restaurace Sari Organik, kde je možné se skvěle (a ne příliš draze) najíst a vychutnat si některý z fresh džusů přímo na terase s krásným výhledem na rýžová pole před vámi.

Ale byla by velká škoda nepokračovat dál. Budete-li trpěliví, dojdete po 15 minutách od Sari Organik až na místo, kde už jsem opravdu jen pole a nic jiného. Přes den tam možná potkáte dědulu, který tam bude sekat srpem trávu a bude vám nabízet kokos. Běžte! Odvede si vás ke své maličké chýši, kde vám kokos připraví. Pouhých 20 minut strávených s ním byl jeden z největších zážitků v Ubudu. Nesedí tam proto, aby si vydělal, ale myslím, že každé setkání mu udělá nesmírnou radost a energii, která se mu z tohoto setkání dostane, vám dvojnásobně vrátí.

Jak se tam dostat:

Je to jednoduché – z hlavní ulice Jl. Raya Ubud (ta která vede kolem Saraswati Temple) pojedete směrem z centra a pak už jen stačí odbočit doprava (odbočku poznáte tak, že je to velký kopec nahoru). Lehce zabočíte doleva a projedete pod závorou (občas je zavřená, objeďte ji). Přímo naproti sobě uvidíte hotel s masážemi. U něj se dáte doleva (je to velmi úzá cestička lemovaná z obou stran stěnou). K Sari Organik a dál se dá dojet až na skútru, ale je to velmi úzké a nedoporučuji pro začátečníky. Navíc, pokud se tam jdete jen projít (a nemáte tam ubytování), doporučuji nechta skútr právě u toho masážního salonu (před odbočkou doleva do úzké cestičky se stěnami) a dál jít pěšky, protože pak si to vše vychutnáne mnohem více.

Pokud byste si na této cestě k Sari Organik vzali ubytování – doporučuji 🙂 – počítejte s tím, že autem se tam nedostanete.

Navigace od Saraswati: https://goo.gl/mjHdYb

Ubytování: Purnama

Purnama – výhled na jednu..

..a na druhou stranu.

Na dva dny jsem se rozhodl, že si dopřeju a našel jsem si nádheré ubytování těsně před Sari Organik. Co jsem viděl ubytování kolem cesty, myslím, že jsem měl úplně nejlepší výhled ze všech. Ubytování se jmenuje Purnama – doporučuju si k němu dojet (nebo ho omrknout při procházce) a domluvit se přímo tam. Za prvé, na Bookingu mají divně zapsanou adresu úplně na jiném místě, za druhé, dali mi téměř poloviční cenu než mají na Bookingu. Za noc jsem platil 300 000 IDR, měl jsem úžasný pokoj ve druhém patře průchozí na obě strany, takže pole kam se podíváš 🙂 Bazén samozřejmě nechybí.

Na mapě zde: https://goo.gl/maps/XD5V6LTJxaw

Booking (alespoň kvůli fotkám – lokace je tam špatně): https://goo.gl/6SLomr

Jídlo: Sari Organik, ale určitě najdete po cestě mnoho dalších 🙂

2) Campuhan Ridge Walk

Známější z obou procházek. Rovněž krásný, trochu více turistický. Začíná chodníkem, který vede po „hřebenu“ mezi loukami, z něj jsou ty velmi známé fotky. Já jsem byl ze začátku trochu zklamaný, čekal jsem více, ale pokud vytrváte, dojdete až k restauraci Karsa Cafe, která nabízí nádherný výhled na okolní pole a která je (spolu se svým okolím) vrcholem celé cesty. Doporučuji se tam vydat na západ Slunce, jehož paprsky vytvoří úžasnou podívanou.

Jak se tam dostat:

Opět pojedete po hlavní Jl. Raya Ubud, minete odbočku na Sari Organik a poté, co bude klesat silnice dolů, bude v levotočivé zatáčce odbočka doprava k hotelu IBAH (je tam veký nápis se jménem hotelu). Pokud po hlavní silnici dojedete na most, přejeli jste. Jakmile odbočíte k Idahu, hned se dáte doleva (rovně je závora k hotelu) a po pár metrech z kopce dolů je po levé straně parkoviště. Tam necháte skútr a pokračujete z kopce dolů, po pár metrech odbočíte doprava na maličkou cestičku se schůdky (je tam cedule), která je kousek před mostem. Jste-li na mostě, jste opět špatně 🙂 Dále už pokračujete po cestě, nemáte se kam ztratit.

Jídlo: Karsa Cafe – pokud se na Campuhan vydáte, tak tohle je must have!

Karsa Cafe..

..a výhled z terasy.

ZAPOMENUTÝ CANYON, KTERÝ SNAD NA MAPĚ ANI NENÍ

Vyrazili jsme prozkoumat vodopády Kanto Lampo kousek od Ubudu. Na parkovišti si můžete vybrat ze dvou vodopádů, my jsme vyrazili směrem doleva, cedule ukazovala k vodopádům cca 500 metrů. Samotné vodopády byly docela zklamáním. O to větší překvapení bylo to, na co jsme narazili vzápětí. U vodopádů seděli místní klučinové a nabídli nám, že nás vemou ještě dále, k hezčím vodopádům. Ve výsledku z toho bylo brodění se proti proudu řeky, až jsme po 10 minutách narazili na úžasný canyon. Chvílemi byl poměrně hluboký, takže bylo nutné plavat nebo se brodit opravdu jen s koukající hlavou nad vodou, ale rozhodně to stálo za to. Bylo tam minimum lidí (během celé doby jsme potkali pouze 3 skupinky s guidy) a příroda byla doslova úchvatné. V canyonu, který má asi 200 metrů na délku, se nachází 3 malé vodopády, kolek kterých se proplavává. Všude klid a ticho.

Jak se tam dostat:

Nevím, čím to je, ale vodopád prostě zmizel z mapy Google 😀 Když hledám Kanto Lampo waterfall, jehož parkoviště je výchozím bodem, najde mi to celou oblast, ale vodopád neukáže. Zkuste, třeba budete mít větší štěstí. Každopádně lze pro navigaci použít tento warung (odkaz níže), který je hned vedle. Tzn. pojedete-li k němu, těsně před ním bude cedule s nápisem Waterfall, značící odbočku doleva.

Navigace: https://goo.gl/maps/g5SsLkAMkow

Tip: Pokud máte, vemte si s sebou voděodolný baťoh (víte, takový ten vodácký 🙂 – bude se hodit. V opačném případě musíte všechny věci nechat před vstupem do canyounu.

DALŠÍ – ZNÁMĚJŠÍ – MÍSTA

Následující místa jsou v každém průvodci a nemá smysl se o nich moc rozepisovat. Určitě stojí za to je navštívit, ale pro mě osobně byl Ubud o něčem jiném.

1) Tegalalang rice terraces

Asi nejznámější rýžové terasy na Bali, které člověka okouzlí svou majestátností. Ale těch lidí tam.. 🙂

Tip: bydlíte-li blízko, jeďte tam na východ Slunce!

Ten opravdu stojí za to. Když jsme dorazili, byli jsme trošku zklamaní, protože ze silnice nad terasami to na východ Slunce moc nevypadalo. Ale byli jsme aspoň rádi, že máme terasy skoro sami pro sebe. Už jen ta ranní atmosféra nám to vynahradila. Vydali jsme se tedy dolů a následně nahoru (přelezli jsme svah, který je naproti silnici) po cestičce, kde je následně druhé, menší údolí. A tam jsme chytli úžasné sluneční paprsky, které se akorát draly skrz stromy naproti. Úžasný zážitek.

Jak se tam dostat: jednodušše 🙂 https://goo.gl/maps/XnmYdDT6rvE2

2) Mt. Batur – Sunrise trek

Tento výlet nabízí v Ubudu doslova na každém rohu. Vyráží se okolo 2. ráno, zpátky jste kolem 11. Více o výletě si můžete přečíst zde: Jak jsme šplhali na východ Slunce na Mt. Batur / Batur sunrise treking

3) Tegenungan waterfall

Pěkný vodopád kousek od Ubudu, s možností vykoupat se pod ním. Připravte se na pár schodů, které je cestou potřeba zdolat 🙂

Jak se tam dostat: https://goo.gl/maps/t35pppvr6y42

4) Monkey Forrest

dav

dav

Opice všude – sem jezdí všichni 🙂 Mimo to se jedná o pěknou procházku, cca na hodinku.

Jak se tam dostat: Opičky najdete přímo uprostřed Ubudu: https://goo.gl/maps/Q1b1JcBqgfH2

5) Saraswati Temple

Přímo na hlavní třídě Jl. Raya Ubud se nachází krásný Saraswati Temple. Určitě stojí za návštěvu.

Tip: Každý večer se zde (nejen zde) konají taneční vystoupení. Trvají cca hodinu a vstupné stojí mezi 80 000 – 100 000 IDR. Máte-li rádi tance, určitě stojí za návštěvu.

Jak se tam dostat: https://goo.gl/maps/HJfZfBXLY2M2

UBUD VE ZNAMENÍ VEGETARIÁNSKÝCH A VEGANSKÝCH WARUNGŮ

Nikdy jsem nebyl vegetarián, a myslím, že nikdy ani nebudu. Na Bali jsem snad každý den jedl oblíbený Nasi Goreng Ayam a ani náhodou jsem se ho nepřejedl 🙂 Ale zůstat v Ubudu, tak už si na něj asi ani nevzpomenu, možná by se ze mě i ten vegan stal 🙂 Stejně jako mám Ubud spojený s couráním mezi rýžovými poli, tak úplně stejně mi asociuje vegateriánské warungu. Zde jsou tři z nich, které rozhodně stojí za návštěvu!

1+2) Najez se, zaplať a nezapomeň po sobě umýt nádobí!

9 Angels a 9 Warung, dva warungy na opačných stranách Ubudu. Otevřeny jsou celý den a hned po vstupu na vás kromě specifické atmosféry čeká otevřený bufet, kde si můžete nabrat na talíř dle libosti. Základem je rýže na tři způsoby (bílá, červená a žlutá) a nespočet příloh. Obsloužíte se sami, krásně se najíte a pak si podle instrukcí na stole spočítáte, kolik vlastně máte zaplatit (v 9 Angels, v 9 Warungu vám to spočítá obsluha – to je jediný rozdíl mezi oběmi). Až dojíte, hodíte peníze do kasičky a odkráčíte si k umyvadlu, kde si po sobě vše umyjete, aby se z vašeho talíře mohl najíst někdo další. Právě tenhle koncept, postavený na poctivosti a důvěře, je spolu s vynikajícím jídlem to, co dělá oba warungy specifickými. A ceny jsou úžasné! Já když jsem si opravdu dopřál, tak jsem platil kolem nějakých 40 000 IDR (60 Kč).

Vyber si..

..najez se..

..zaplať..

..a umyj.

9 Warung: Lodtunduh, Ubud

9 Angels: Jl. Suweta No.32, Ubud

3) Nejlepší Nasi Campur ve městě!

Ve Wulan vegetarian warung jsme objevil nejlepší Nasi Campur – jasně, samozřejmě jsem neobjel všechny warungy v Ubudu :). U nich se jmenuje 7 VEG, a je naprosto luxusní. Když si ho dáte v rámci promo akce spolu s Aloe Vera limčou a domácím cookies, vyjde vás celé jídlo na 65 000 IDR. Kromě toho je tam krásné prostředí a úžasně milá obsluha. Já tam byl asi 6x! Až tam zavítáte, pozdravujte! 🙂

Wulan vegetarian warung: Jl. Sukma Kesuma No.14, Peliatan, Ubud

COFFEE TIME! CIBETKOVÉ NEBO ESPRESSO?

Ochutnávky cibetkové kávy jsou kolem Ubudu taky úplně všude. Já jsem vyzkoušel dvě místa (jedno ne úplně dobrovolně v rámci treku na Batur) a jelikož mám tedy porovnání, můžu s klidným srdcem doporučit to první.

1) Ubud Me Sari Luwak Coffee

Pěkná farmička na jihu Ubudu, kde vám během krátké prohlídky vysvětlí, jak se dělá kafe, ukáží vám jedotlivé odrůdy, které pěstují a ze kterých následně vyrábí právě kávu a čaj. Následně dostanete 14 šálků s kávou a čajem, které můžete ochutnat. Až potud vše zdrama 🙂 Pokud chcete vyzkoušet cibetkové kafe (Kopi Luwak), zaplatíte za šálek 50 000 IDR. Ale zkuste, kolikrát ještě budete přímo u zdroje? 🙂

Me Sari Luwak Coffee: Jl. Pinus, Abiansemal, Lodtunduh, Ubud

2) Na espresso a další mňamky hned vedle Monkey Forestu

Krásná francouzská kavárna (a přitom ne tak drahá) se nachází asi 100 metrů od vstupu do Monkey Forestu. Nabízí krásný interiér i výhled na skromné políčko před ní. Výborná káva, jídlo a milá obsluha. Určitě stojí za návštěvu.

Cafe Du Monyet: Jl. Monkey Forest No.9, Ubud

PÁR PRÉMIOVÝCH STRUČNÝCH TIPŮ:

Pohodové posezení s živou muzikou: CP Lounge Ubud

Dobrá káva také zde: Seniman Coffee Studio

Výborná vepřová žebra: Warung Pondok Madu

Jak jsme šplhali na východ Slunce na Mt. Batur / Batur sunrise treking

Chtělo to pořádný hike! Vylezeme na Batur, fotky z východu Slunce, které jsou v Ubudu na každém rohu u přeprodejců výletů, slibovaly parádní zážitek. V rámci příprav jsem přečetl i několik českých cestopisů, v jednom se dokonce psalo, že to byl jeden z nejlepších zážitků v životě autora. Nemohl jsem se dočkat, jak lezeme nahoru, před východem Slunce si dáme vajíčka, které nám guide připraví přímo na horkých lávových kamenech a při východu Slunce si nasadím sluchátka a naplno si to užiju. Ty jo, už abychom tam byli! 🙂

Batur je spolu s Agungem nejznámnější horou na Bali, byť oproti svému kolegovi je výrazně nižší (1 717 mnm, Agung 3 142 mnm). Obě sopky jsou stále aktivní – o Agungu asi netřeba psát, ten se v poslední době připomněl až až.

Na Facebooku jsem se zčuchl s dvěma Češkami a potkali se den před výletem na hostelu v Ubudu. Původně jsem měl v plánu dojet na skútru až pod Batur a tam si najít průvodce na ulici. Nemám porovnání, ale co jsme četl, byla by to výhoda v tom, že máte průvodce pouze pro sebe a pak především ve větší časové flexibilitě ohledně výšlapu. Nakonec volíme pohodlnější variantu a počítáme s pick upem v hostelu v Ubudu. Za celý výlet platíme 320 000 IDR (určitě to jde i levněji, i dráž).

Ještě jedna důležitá vsuvka ohledně průvodců – je důležité si je vzít. Byť nic jiného, Batur je pro balijce nejposvátnější horou a nahoru se bez průvodce prostě nechodí. Několikrát jsem na Facebooku zaznamenal příspěvky, jak někteří vylezli nahoru bez průvodce (v lepším případě neměli žádné problémy). Tohle není frajeřina k chlubení, ale obrovská neúcta k místním zvykům a tradicím..

Mobil mi zvoní ve 2 ráno, pouhé 3 hodiny spánku (neumím usnout na povel, takže jsem to ani nezkoušel, a byl jsem rád, že aspoň v 11 večer jsem to zalomil) jsou znát. Pomalu se kradu z postele v sharovaném pokoji, s pocitem provinění, že budu budit ostatní. Jaké překvapení, když postupně zvoní budíky i dalším a nakonec z našeho dormitory vyráží posádka 9 ranních ptáčat.

Po cestě nabíráme další a stavíme ještě v nějaké kavárně kousek za Ubdudem na čaj a palačinku. Začínám být trochu nervózní ohledně času, protože ten celkem rychle utíká a cesta je ještě dlouhá.

Moje představa o tom, jak šplháme na Batur takřka sami, jen s guidem a pár dalšími dobrodruhy, se začala bortit při příjezdu na parkoviště. Jakmile jsem uviděl ty davy nastoupených lidí, kteří tam čekají, tak jsem vykulil oči. O to větší šok byl, když jsme v nich po chvíli rozpoznali průvodce, kteří tam čekají na výletníky (1 průvodce vychází cca na 5 lidí)..

Obavy mě neopouštějí ani po příjezdu na parkoviště pod Baturem, protože rozdávání snídaní a baterek jde hodně pomalu. Z parkoviště vyrážíme v čase 4:20. S informací, že nahoru to jsou 2 hodiny a s vědomím, že sluníčko vykoukne v 6:22 si říkám, že tohle bude opravdu na kvap. První polovina cesty je docela příjemná, jde se po asfaltce, která trochu stoupá, ale nic hrozného. My jdeme ve skupince asi 20 lidí, z nichž 4 jsou průvodci – mladí klučinové, kteří chodí na Batur ráno co ráno.. Všude kolem nás tma. První představu, co nás ještě čeká, jsme získali, když jsme v dálce viděli ve tmě světýlka. Resp. úplně čáru světýlek, která sahala až někam k nebesům. To byli naši souputníci, kteří stoupali Baturem směrem nahoru. „Cože, my jsme teprve tady a někdo už je nahoře?!“

No nic, šlapeme dál. Asfaltka končí a my se chtě nechtě zařazujeme do fronty, která leze jedinou cestou nahoru. Jde se po cestě, která je tvořena šotolinou a kameny, stále ve tmě, baterka je nutnost. Občas je slyšet, jak to někomu podklouzne, ale všichni to zvládají úplně v pohodě. Jen těch lidí.. Nejde spěchat, není kam. Před námi i za námi doslova davy, které tvoří jeden velký had. Rychlejší mají smůlu, tady se předbíhat nedá. Co chvíli celá fronta zastaví, ve předu má někdo asi problém..

Čas utíká a já jsem trochu rozmrzelý z rozhovoru s guidem, který přijde s tím, že zůstaneme na první vyhlídce (cca 50 výškových metrů pod vrcholem), odkud je prý stejně dobrý výhled a nebude tam tolik lidí. Pomalu se blížíme k téhle první vyhlídce a jelikož už začíná svítat, zůstáváme tady, ať máme trochu času vydechnou a vychutnat si celý východ Slunce, než nervózně spěchat nahoru. Našli jsme si místečka a těšili se. Nutno říct, že bylo opravdu na co. Nevšední zážitek, který určitě stojí za to.

Zklamáním pro mě byl fakt, že jsme nevylezli až na vrchol. Byli jsme kousek pod ním, a přece si člověk nemůže říct, že zdolal Batur 🙂 Navíc si myslím, že by z vrcholu šel lépe vidět Mt. Agung – my jsme jej z našeho místa měli skoro celý zakrytý protějším kopcem. Po východu Slunce už nahoru jít nešlo, protože davy zeshora začaly proudit směrem dolů. Nedostali jsme ani slíbená vajíčka dělané na lávovém kameni, ale to bylo to nejmenší. V rychlosti jsme si ještě prohlédli údolí, omrkli kouř, který vycházel z průrvy mezi kameny a nastal čas vydat se zpět. Dolů po šotolině se šlo ještě hůře než nahoru, ale vše vynahradil výhled do údolí, které se ve světle představilo v celé své kráse.

Po cestě zpátky do Ubudu jsme v rámci zájezdu ještě zastavili na rýžových polích Tegalalang a na ochutnávce čajů a kávy, kde je možnost ochutnat i vyhlášenou Kopi Luwak (cibetková káva). Nutno říci, že zrovna tato farma, kterou jsme navštívili, nebyla příliš dobrá a všichni byli z ranního vstávání tak unaveni, že už se viděli zpátky v posteli.

Jak to shrnout, aby to nevyznělo negativně:

Východ Slunce byl úžasný. Už jen kvůli těm několika desítkám minut rozhodně stojí za to na Batur vylézt. Není to nic extra náročného, byť trochu makačka to chvilkami je. Ale ta odměna nahoře za to stojí. Takže, žádné rozmýšlení, a běžte! 🙂

Možná jsme jen měli smůlu, že jsme přijeli pod Batur pozdě a tím bylo ovlivněno vše ostatní (že jsme byli bez vajíček, že jsme zůstali pouze na první vyhlídce pod vrcholem, že jsme „uvízli“ v zácpě po cestě nahoru). Určitě nejsem rozmazlený, abych si stěžoval na blbosti 🙂 Užil jsem si na maximum východ Slunce, jen si prostě myslím, že kdyby vše klaplo, tak jak má, mohl to být opravdu životní zážitek se vším všudy.

Kdybych lezl na Batur znovu, dopravím se pod něj po vlastní ose, najdu si guida až na místě den předtím a domluvím si brzký výšlap nahoru, abychom se vyhli špičce a zároveň mohli na Baturu zůstat déle a kochat se podle libosti (ale tohle je prostě jen má domněnka na základě naší zkušenosti, nemám s čím porovnávat).

KOH JUM – první zasloužený odpočinek

Koh Jum je malý ostrov mezi Koh Lantou a Krabi. Narazil jsem na něj poslední večer na Lantě, když jsem vymýšlel kam dál. Zlákala mě možnost treku na zdejší kopec. Skoro žádné informace jsem nenašel, jen pár fotek na Facebooku, ale plánoval jsem, že se optám místních na ostrově. Speedboat jel další den ráno, což mi vyhovovalo, vyrazil jsem do města koupit lístek (350 THB) a ráno před hotelem čekal na transfer do přístavu (to je docela benefit v Thajsku, že když si koupíte lístek na loď, tak většinou zahrnuje i transfer z hotelu).

Na Koh Jum jsem si přes Agodu zamluvil ubytování na dvě noci na severní pustině ostrova (sever ostrova už se jmenuje Koh Pu) a těšil jsem se, jak přes víkend zrelaxuju. Relaxu jsem si nakonec užil až až. Vlastně ani nebyl pořádně čas něco fotit 🙂

Ale vše to tedy začalo docela rozpačitě.. Speedboat na ostrově nestaví. Zastaví na moři a čeká, až k němu dorazí lodě z resortů, které naberou své hosty. Na speedboatu se nás ptali na ubytování, říkám tedy RockView Teracce, radši ještě ukazuju na mapě a dostává se mi odpovědi, že mám vystoupit na druhé zastávce (loď staví u pobřeží Koh Jum dvakrát). OK, tedy, čekám na druhou zastávku. Přijelo pár lodí, ale všechny patří konkrétním resortům. Pořád čekám, nikdo o mě nemá zájem. Nakonec mě nakládají do poslední lodě, ale to je taxi a mě to bude stát 100 bathů. Klasika.. S hořkým úsměvem si sedám do lodi a plujeme směrem k pobřeží. Jiná možnost prostě nebyla. Vyhazují mě na pláži, kde není vůbec nic a pokynou, že nahoře na kopci na mě čeká taxi. Šplhám tedy do kopce a tam opravdu čeká auto (auto.. ne skútr s vozítkem vedle sebe, který tady běžně jezdí za par kaček). „Tak za kolik“, říkám skoro s rezignovaným úsměvem, protože je mi jasný, že tohle bude další pálka (na místní poměry). „300“. Ani to nekomentuju a jdu dál. „200“. Ne, dej mi pokoj, jdu pěšky někam půjčit skútr. Drkotám se tedy po prašné cestě, všude kolem jen palmy a aspoň náznak civilizace v nedohlednu.

Za chvíli mě předjíždí můj terénní taxík, to tedy nasadím plně spokojený výraz, abych mu ukázal, jak jsem v pohodě J Po několika minutách se blížím konečně k nějaké silnici, půjčím tedy skútr tam. Jak se blížím, poznávám v dálce „svého“ šoféra, jak na mě i s autem čeká na konci silnice. Ten má teda trpělivost. Už z dálky gestikuluje, za chvíli mě tahá batoh z ruky – „free, free“.. Před 5 minutami za 3 stovky a teď zdarma? Dvakrát mi zopakuje název mého ubytka, ukáže na telefon, že s nimi mluvil a zopakuje, že mě tam hodí zdarma.. To je fakt nějaké podezřelé. Když mi to i na potřetí potvrdí, trochu s nedůvěrou sedám do auta a jedeme. Směr je dobrej, tak snad mě doveze. Dovezl. Dokonce i odvedl do „resortu“. Tam se pozdravil s majitelem, který nás šel přátelsky uvítat, chvíli spolu poklábosili, načež mi pan domácí přeložil, že mám dát řidiči dvě stovky.. 🙂

Jasně, že s nikým nemluvil, jasně, že už dopředu věděl, že tohle zdarma nebude. Odmítám. A tvářím se fakt naštvaně. Docela patová situace, taxikářovi se taky nikam nechce a chudák domácí je mezi námi. Nakonec mu ty peníze dal majitel. To jsem zas nechtěl, nebyla to jeho chyba. Byť jsem se zatvrdil, že za ten taxík nezaplatím, jakmile taxikář odjel, tak jsem domácímu ty prachy dal. Každopádně jsem z toho byl fakt dopálenej. Byl jsem na úplně nádherným místě, čekal jsem na pokoj na lehátku na útesu a místo abych si to užíval, tak to ve mně úplně vřelo.

První terasa..

..a druhá terasa.

Pak jsem si to uvědomil:

Fakt si nechám zkazit den nějakým prolhaným maníkem? Ten mi za to přece absolutně nestojí.

Štvalo mě z principu, že jsem mu skočil na lep, ale na druhou stranu, měl se mnou fakt práci mě do toho auta dostat 🙂 A je to aspoň poučení do příště. Škoda, že jemu podobní kazí dojem z jinak tak přátelských a hodných domorodců.

Užil jsem si víkend na max! Četl jsem si na útesu, šnorchloval, západy slunce si užíval na kajaku na moři. Nakonec jsem si i objel ostrov, když jsem si na ubytku půjčil motorku. Ne skútr, ale starého fichtla, kde se musí řadit. A dal jsem to. Byť tedy první startování, kdy jsem se ho asi pět minut snažil nakopnout a nastartovat, mě stálo protrhanou žabku. Po pěti minutách jsem zjistil, že mám klíčky v zapalování ve špatné poloze.. 🙂

Jedna z nejhezčích chvil.

Na trek jsem se nakonec nedostal, nějak mě trápí koleno a zrovna tady bolelo dost. Ale i tak to byl super odpočinek, Koh Jum je krásný ostrov s malým turistických ruchem, ale o to kouzelnější.. Strávil jsem tam 3 klidné dny a frčel dál, na Krabi.

Cesta Koh Jum (Koh Pu) – Krabi (Ao Nang)

Kolem Koh Jumu jezdí speedboaty na trase Koh Lanta – Krabi, které staví na moři. Cesta na Krabi stojí 400 bathů (cca 260 Kč). Našel jsem alternativu, která byla více dobrodružná. Z Koh Jumu jezdí lokální rybářské loďky za 100 THB (pro místní za 50, ale turisté s baťůžky platí 100) do Lam Kruat Pier, který je na pevnině. Odtum jezdí songthaew (takový lepší tuk tuk) za 100 THB do Krabi Town, kde jsem přesedl na další songthaew za 50 THB do Ao Nangu. Celkem tedy za 250 bathů super cesta s místňákama. Jak už jsem psal někde dřív, nejde o ty ušetřené peníze, ale o ten pocit z tohoto typu cestování 🙂

Z ostrova na lokální loďce..

..po pevnině songthaewem.

KO LANTA – československý výlet a úžasná malá Lanta

Na Ko Lantu jsem dorazil speedboatem z Ko Lipe – byla to má druhá zastávka v Thajsku. Na Ko Lipe byla opravdu mizerná wifina, takže chtě nechtě jsem na Lantu přijížděl s vědomím, že budu muset dost pracovat.

Když jsem ještě byl na Ko Lipe, tak jsem na netu zkoumal možnosti aktivit a po chvíli brouzdání jsem na Facebooku narazil na skupinu Čechoslováci na Koh Lantě a dokonce přímo na jednodenní zájezd pro Čechoslováky po okolních ostrovech. Vzpomněl jsem si, jak mi jej dokonce doporučovala kámoška na Bali, ale to bylo někdy v prosinci a mě se to během té doby úplně vykouřilo z hlavy. K mému štěstí se další zájezd konal hned druhý den mého pobytu, takže když jsem dorazil na Lantu, vyrazil jsem z přístavu péšo do diving centra přihlásit se a zaplatit. Během dne mě pak kontaktoval Luboš a já se těšil na den následující, až mě ráno vyzvednou před hostelem.

Ko_Ngai_2 — Ochutnávka z výletu – Koh Ngoi

Ubytko jsem měl v sharovaném pokoji v hostelu uprostřed ostrova a byla to paráda. Hostel měl parádní lobby, kde se dalo krásně sedět, pracovat, wifina byla velmi dobrá, měli tu super limonády. No prostě parádní podmínky, až mě pak mrzelo, že jsem tam strávil u počítače možná až moc času 🙂

Ale vyhovovalo mi to tam natolik, že jsem tam nakonec zůstal místo původně plánovaných dvou nocí noci čtyři. První noc tedy byla zatěžkávací zkouškou, protože s vědomím, že ráno brzy vstávám a že se potřebuji vyspat jsem zalehl, načež tam těsně před půlnocí začal někdo strašně, ale opravdu strašně zařezávat. A že si dával záležet. Když po nějaké době přestal, tak ho naopak vystřídal nějaký kašlal a takhle pořád dokola. Koukal jsem do stropu a zabral asi v půl 4.

Na výletě s 20 Čechy

Ko Ngai, Thajsko — ..a tyhle krásy míjíme.

Druhý den jsem tedy ráno čekal před hotelem, kde mě vyzvedlo auto a frčeli jsme do přístavu. Hned v autě jsme se potkali s první polovinou naší výpravy, což byla parta 8 mladých lidí – taky toho předchozí večer moc nenaspali, ale měli lepší důvod než já J Bylo fajn si pokecat. Vyprávěl jsem jim o své cestě, byli docela zvědaví a vypadalo to, že je to opravdu zajímá. Po nějaké době jsem si připomenul, že to, co já už beru jako samozřejmost, tak samozřejmost vůbec není a mám fakt kliku, že tohle můžu zažívat.

Samotný výlet pod vedením Luboše byl super. Jelo nás celkem 20 Čechů na dvou lodích, navštívili jsme jeskyni, kterou jsme proplavali a ocitli se na plážičce uvnitř skály. Nebýt tam tolik turistů kolem nás, tak by to bylo dokonalé.

lanzta_jeskyne_2 — 80 metrů jeskyní a tady jsme se vynořili.

Pak se pokračovalo na druhou zastávku, kterou bylo šnorchlování – to mě upřímně trochu zklamalo, po zkušenostech z Ko Lipe jsem čekal něco trochu lepšího, ale vše vynahradila zastávka poslední, na ostrově Ko Ngai, což byl prostě ráj. Pláž a výhled z ní jako z reklamy na dovolenou. Celkově to tedy byl super den a chystá-li se někdo na Lantu, tak tohle určitě stojí za to (cena je 1200 BTH vč. občerstvení a oběda).

Koh Lanta Noi – skútrem mezi rybáři a krásnou přírodou

Další den jsem trávil hlavně prací a pořádně jsem si užil až poslední den. Půjčil jsem si skútr na ubytku a vyrazil projet malou Lantu (Koh Lanta Noi), která je severovýchodně od Ko Lanta Yai a není vůbec turistická. A byla to paráda. Jel jsem přímo za nosem bez nějakého plánu, projel jsem ji celou a kochal se krásnými výhledy na okolní přírodu v kombinaci s životem místních rybářů a usedlíků.

Tam jsem to vzal vnitrozemím, nazpět po pobřeží. Parádní den s úžasnou atmosférou. Tohle se mi hrozně líbí – poprvé jsem to zažil na Lomboku. Prostě se jen tak projet na skútru, který v tu chvíli není prostředkem k dostání se z jednoho bodu do druhého, ale je to jen a jen o tom jet, koukat kolem sebe a kochat se (vím, že to k tomu má hodně daleko, ale konečně aspoň trochu rozumím, co mají třeba harleyáři z Route 66).

Odpoledne už jsem pak trochu spěchal zpátky, protože naši hráli zrovna semifinále olympiády proti Rusům, tak jsme fandili – bohužel neúspěšně – v naší české skupince ze zájezdu po ostrovech.

Krásné cesty na Koh Lanta Noi.

Růst ananasy jsem viděl poprvé v životě.

Krásné cesty na Koh Lanta Noi.

Ko Lanta – jaká byla?

Zase tolik jsem toho tedy z Ko Lanty neviděl. Slyšel jsem chválu na Old Town a národní park na jihu, ale už nezbýval čas. Musel jsem zase vyrazit na cesty. Tak třeba příště.

Koh Lanta most — Most mezi Koh Lanta Noi a Koh Lanta Yai

Další zastávka: Koh Jum

Z Lanty jsem původně plánoval vyhlášený ostrov Phi Phi nebo Koh Yao Noi, nakonec jsem se opět trochu neplánovaně odklonil a vyrazil na Koh Jum – pidi ostrov po cestě na Krabi. Jede tam stejný speedboat jako na Krabi, cesta na Koh Jum stojí 350 THB.

Speedboat ale na ostrov nezajíždí, zastaví na moři a pro turisty si dojedou lodě z resortů, kde jsou ubytovaní. Tohle mi ale nikdo neřekl. A co když člověk bydlí úplně někde v háji a jeho ubytování fakt žádný transfer nezajišťuje? 🙂

View this post on Instagram

A post shared by Michal Vrtiška (@vrti49)

KO LIPE – pidi ostrov, který neskutečně žije

Na Ko Lipe jsem vyrazil z malajsijského ostrova Langkawi. Byla to má první zastávka v Thajsku. Přišel jsem na něj vlastně docela náhodou. V plánu původně bylo, že z Langkawi pojedu lodí přímo na Ko Lantu. Při googlení jsem zjistil, že po cestě na Ko Lantu je povinná zastávka na Ko Lipe, kde se všichni musí vylodit na pláži, projít imigračním úřadem, kde dostanou vízum do pasu a pak pokračují dál na Ko Lantu.

Cena za speedboat byla ve výsledku úplně stejná, ať už se jednalo o jednu cestu (Langkawi – Ko Lanta) nebo cesty dvě (Langkawi – Ko Lipe, Ko Lipe – Ko Lanta). Na webu Ko Lipe chválili, tak nebyl důvod ho neprozkoumat.

Hned na břehu mě čekalo příjemné překvapení. Vystál jsem si frontu u imigračního okénka, smířen s tím, že mé vízum platí pouze 14 následujících dní (běžné vízum do Thajska pro občany ČR je 30 dní, ale pouze pokud člověk přiletí letadlem. Vstoupí-li po zemi, či po moři, platí vízum pouze 14 dní, jak ostatně uvádí stránky MZV ČR). Jaké překvápko, když jsem našel v pasu razítko na 30 dní. Dvakrát jsem se ujišťoval, a když mě i po druhé úředník ujistil, že pro Čechy je vízum na 30 dní, nehádal jsem se. Tak uvidíme za pár dní na letišti, až budu Thajsko opouštět.

V tu chvíli jsem opravdu děkoval své prokrastinaci, díky které jsem předchozí večer odložil nákup letenek pryč z Thajska po 14 dnech (právě kvůli krátkému vízu). Teď jsem najednou měl před sebou celý měsíc a nemusel nikam spěchat. Mít v tu chvíli koupené letenky za dva týdny pryč, tak se asi zastřelím 🙂

Tři pláže a vše podstatné mezi nimi

Ko Lipe je maličké. Má tři pláže – Sunset (nejvíce bokem), Sunrise (za mě nejhezčí, největší) a Pattaya (kam přijíždí všechny speedboaty a kde to nejvíce žije večer). Svou malou rozlohu si ostrov vynahrazuje hustotou turistů na jednu ulici – Walking street. To je ulice, která začíná na Pattaya beach a vede téměř až k Sunrise beach (tedy přes celý ostrov, což ovšem vzhledem k velikosti představuje asi 7 minut chůze). Je tady samozřejmě pár dalších uliček, ale vše podstatné se odehrává tady.

Walking street, Ko Lipe — Vstup na Walking street přímo z Pattaya beach.

Restaurace na restauraci, masážní salon vedle masážního salonu, hostel vedle hostelu. A všude lidi. Není hnutí, opravdu. Já jsem dorazil v sobotu a byl jsem šťastný za pár stovek malajsijských ringitů, které mi zůstaly v kapse a mohl jsem je rozměnit – bankomaty na ostrově sice jsou, je jich dokonce docela dost, ale v sobotu odpoledne byly všechny prázdné, bez peněz – prý běžný jev.

Tuhle mage rybu mají začátkem večera vystavenou v každé restauraci, ke konci večera už je většinou pryč.

Walking street – hlava na hlavě

Na co se těšit na Ko Lipe?

Na Ko Lipe jsem strávil celkem 3 noci v sharovaném pokoji v hostelu A Plus Lipe. Asi mi ty čtyři dny bohatě stačily. Ostrov je moc pěkný, o tom žádná, ale jak je malý, tak tam není žádné vyžití. Nechci se rouhat, ale po těch několika měsících už mě moc nebaví ležet na pláži. Navíc wifina je tam opravdu bídná, byl jsem rád, že jsem našel kavárnu před hotelem, kde šlo jakžtakž pracovat.

Šnorchlování na Sunrise beach – moje poprvé

Ale zase aby to nevypadalo, že jsem si to tam neužil. To vůbec ne.. Dokonce jsem tam zažil jedno svoje poprvé 🙂 Na Sunrise beach jsem si půjčil šnorchl a byl to neskutečný zážitek. Určitě existují ještě úchvatnější místa, ale já jsem poprvé v životě viděl korály, barevné rybičky, nema! Dokonce jsem chytil hejno opravdu velkých ryb, čítající stovky, mezi kterými byli krásné neonové. Teklo mi do pusy, jak jsem se pod vodou musel usmívat, nešlo to zastavit. Sunrise beach je na šnorchlování nejlepší, korály začínají hned od pláže a krásně se dá doplavat k blízkému ostrůvku naproti.

Sunrise beach

Takovéhle krásy jsou přímo na Sunrise beach

Romantika na plážích

Jak názvy pláží napovídají, jsou ideálně položeny pro sledování východu a západu slunce. Byl jsem na sebe pyšný, že jsem se dokopal na východ slunce na Sunrise beach. V půl 7 ráno mě překvapil počet lidí tam čekajících – nějak naivně jsem si myslel, že tam budu sám. A užil jsem si to asi více než západ sluníčka, kterých jsem přece jen už viděl v Asii více.

Východ slunce na Sunrise beach, Ko Lipe — Východ slunce na Sunrise beach

Západ slunce na Sunset beach je povinnost (pěšky je to ze Sunrise asi 10 minut).

Západ slunce na Sunset beach.

Ko Adang – neméně hezký soused

No a parádní zážitek na závěr. Vyrazil jsem na protější ostrov Ko Adang, který je o něco větší, ale bez turistů. Je zde pouze jedna možnost ubytování v bungalovech či stanech, jinak se jedná o prázdný ostrov. Za 100 BTH (65 Kč) jsem si vzal boat taxi (platí se za osobu, ale úplně v pohodě jede jen s jedním pasažérem) a nechal se vysadit na Ko Adangu. Jel jsem tam za trekem, který jsem si našel na internetu.

Po cestě, která je značená, je možné navštívit 3 viewpointy s krásnými výhledy právě na Ko Lipe. Opravdu to stálo za to. Nazul jsem boty (v žabkách po zkušenostech z Nusa Penida už nikam nelezu), koupil vodu a vyrazil. Cesta až nahoru je asi na hodinku i se zastávkami na dvou viewpointech po cestě. Kus cesty je ve stínu, ale na některých úsecích si člověk užije přímého sluníčka až až.

Cesta na Ko Adang

Viewpoint 2 a výhled na Ko Lipe

Hodně vody je tedy nutnost. No a je to paráda, fotky mluví za vše, výhled ze shora je nádherný – hlavně ta tyrkysová voda kolem obou ostrovů. Na vršku jsem dokonce potkal páreček Čechů, tak jsme zdolali vrchol společně 🙂

Koh Adang — Viewpoint 3 – nejvyšší bod, kam lze vylézt

View this post on Instagram

A post shared by Michal Vrtiška (@vrti49)

Když jsem slezl dolů, zchladil jsem se pivkem v místní restauraci, která je součástí té rekreační oblasti. Dokonce jsem chvilku zvažoval, zda se sem na jednu noc nepřesunu – ale nakonec jsem to zavrhl hlavně kvůli práci – tady to samozřejmě bylo bez wifi. Každopádně jsem si ještě před návratem na Ko Lipe půjčil šnorchl i tady, ale po zkušenosti z Ko Lipe to pro mě bylo trochu zklamání, laťka byla nasazena vysoko.

Takové tedy bylo Ko Lipe – prťavý a velmi rušný ostrov, s krásnými plážemi a mořem kolem. S obrovskou nabídkou všemožných služeb na každém kroku. A s krásným klidným ostrovem Ko Adang hned naproti. Užil jsem si to.

Pattaya Beach – i tady je krásný západ slunce

Snad jen jedna věc mě trochu zklamala – místní. Po cestě jsem si zvyknul na vstřícnost a všudypřítomné úsměvy na tvářích lidí v obchodech, restauracích apod. Tady? Tady jsem neviděl jediný úsměv za celé 4 dny. Určitě v tom hrálo roli, že se jedná opravdu o turistické, frekventované místo. Ale člověka to hned trklo, jaká změna..

Ko Lanto – už jedu!

Kupuju lístek na speedboat (k mému překvapení mají u různých prodejců různé – byť podpultové – ceny a beru speedboat za 750 bathů) a frčím dál, na Ko Lantu.

LANGKAWI – malajsijská paráda

Langawi bylo mou druhou zastávkou na cestě po Asii. Strávil jsem tady 5 krásných dní a do dneška na Langkawi moc rád vzpomínám. Bylo kombinací krásných pláží, zeleného vnitrozemí a turistických atrakcí.

Langkawi, tak jsem tady

Na Langkawi jsem v neděli dorazil z Penangu tak trochu nepřipravený. Jediné, co jsem si zorganizoval, byla cesta, jinak jsem toho moc neměl. Cestoval jsem trochu komplikovaněji, ve stylu správného baťůžkáře.

Cesta Penang – Langkawi

Z Penangu je možné jet buď speedboatem přímo na Langkawi, cesta stojí 70 RYM a trvá cca 3 hodiny, nebo se svézt pěkně po pevnině za polovic. Nějak jsem se tady na cestě naučil volit levnější varianty, ne snad kvůli tomu, že bych musel počítat každý ringgit, ale jednak je příjemné něco ušetřit (ono se to časem i docela nasčítá) a ještě k tomu má ze sebe člověk lepší, takovej „cestovatelskej“ pocit.

Vyrazil jsem tedy lokálním trajektem z ostrova na pevninu do Butterworth (trajekt jede asi půl hoďky a je zdarma) a odtud autobusem do Kuala Perlis (cca 2 hodiny za 18 RYM), z Kuala Perlis speedboatem na Langkawi (cca 1 hodina za 18 RYM).

Když v Butterworthu konečně přijel autobus a začali z něj vylézat cestující na krátké protažení, tak jsem kulil oči – všichni v mikinách. Za chvíli jsem pochopil. Taková kosa vevnitř. To samé potom na lodi. Jakmile je nějaký uzavřený dopravní prostředek, klima tam jede na plné pecky a mikiny určitě s sebou.

Příjezd na Langkawi

Až po cestě jsem se snažil najít nějaké informace, co na ostrově vlastně je, kde chci vůbec bydlet, jak dlouho tam budu. Jediné, co jsem měl, bylo ubytko na první noc, přímo v přístavním městě Kuah. V přístavu jsem si dohodl skútr za 25 ringitů na den (resp. 24 hodin) a vzal ho do pátku (tedy na 5 dní) – býval bych to asi ukecal na 20/den, ale začínali jsme na 40 a 25 byla moje hranice, tak jsem mohl být spokojenej. Byť mě to po cestě z přístavu trochu žralo, že jsem dal svou kůži moc lacino 🙂 V přístavu samozřejmě ještě nemohla chybět fotka sochy orla, místní dominanty.

Kuah jako město mě zklamalo. Nic tam není, je takové nemalebné. Ne, že bych ho nějak poctivě prošel, měl jsem na to jeden večer, ale ani pláž jsem nenašel. Všude mrtvo. Dal jsem si pivko na břehu moře (resp. dvě, lowcost hadr..) a mrknul jsem na krásný západ slunce – v nevědomí dní následujících, kdy jsem si parádních západů užil až až.

Další den ráno jsem vyrazil do kavárny za prací. Strávil jsem tady asi 4 hoďky, během kterých jsem stihl krásně načuchnout odérem z friťáku z kuchyně a vyrazil na cestu do středu ostrova, kde jsem booknul ubytko. Úplně neplánovaně jsem totiž při hledání ubytování na internetu zabloudil myší právě sem.

Původně jsem hledal ubytko na jihozápadě ostrova (kolem pláže Cenang Beach), což je – i podle množství nabízených ubytování – asi jediné rušnější místo na ostrově. Paradoxně jsem se tam nakonec ani nedostal a vůbec mi to nevadí.

A ukázalo se to jako skvělé rozhodnutí. Na netu jsem totiž četl, že stojí za to vylézt na kopec Gunung Raya, který je ve vnitrozemí a hlavně že na severu je krásná pláž Tanjung Rhu. Na Bookingu, Agodě ani Airbnb ale nahoře ubytko žádné, jen Four Season (ono tam pár ubytování je, ale já to hledal na další den a bylo plno). Vzal jsem ubytování uprostřed ostrova, dá se říct uprostřed ničeho, ale vzhledem k tomu, že Langkawi není nijak extra velké, se nakonec lokace ukázala být úplně ideální. V plánu bylo zůstat dvě noci a pak se přesunout na jihozápad – líbilo se mi tady tolik, že jsem nakonec zůstal noci 4 – nic mi tady nechybělo. Jednalo se o bungalowy, každý měl maličkou verandu a silnou wifinu. Takže jsem nemusel hledat na práci žádnou kavárnu (tady bych asi stejně nepochodil) a mohl krásně pracovat z domova. Být tam ještě bazén, tak je to ráj na zemi. Navíc jsem tam objevil warung, který byl součástí komplexu (jídlo bych si tam asi nedal, neviděl jsem tam za celou dobu jediného hosta), kde babča dělala výborný domácí ovocný fresh. Takže jsem 4 dny úspěšně kombinoval práci a objevování.

Tanjung Rhu beach

Každý den jsem trávil na krásné Tanjung Rhu beach. Tu jsem si doslova zamiloval. Vůbec nic mi na ní nechybělo. Na skútru jsem to měl asi 15 min i se zastávkou v obchodě pro pivko (na pláži nemají) a byl jsem tam každý den odpoledne nebo v podvečer. A to jsem ji první den skoro minul. Vyrazil jsem směrem k ní a když jsem uviděl parkoviště a stánky u silnice, seskočil jsem z motorky a zcela fascinován výhledem se vydal na pláž. Nic tak hezkého jsem do té doby asi neviděl, pláž jak z obrázku. A ta lehátka.. Rychle jsem z nadšení vystřízlivěl, když si za lehátko ve 4 odpoledne řekli o 100 ringgitů (500 Kč). Ok, lehnu si na ručník. Ale nikde, prostě nikde žádný stín – tak tady dlouho nevydržím.. Když jsem pak na pláži hledal na Google mapách místa, kam vyrazit další den, tak najednou koukám – Tohle není má pláž! Ta je ještě kus dál.. Vyrazil jsem tedy po cestě dál a jo, tohle byla ona! Úžasná pláž s výhledem na malé ostrůvky před vámi, krásný písek a listnatý háj se stínem přímo na pláži. Je tady i známý „chodník“ z písku směrem do moře.

View this post on Instagram

A post shared by Michal Vrtiška (@vrti49)

Gunung Raya – já chci na věž!

Druhý den jsem vyrazil na kopec Gunung Raya. Nahoru se dá vyjet na skútru, vede tam až překvapivě kvalitní silnice. Po cestě jsem potkal spoustu opic a při troše štěstí jsou vidět i orli. Koukejte na stromy nahoru, sedí či hnízdí na holých větvích. Cesta nahoru trvá cca půl hodiny jízdy – mikinu a boty s sebou. Já jsem naštěstí mikinu měl, ale jel jsem v žabkách a myslel jsem, že mi umrznou nohy. Vyrazil jsem ráno kolem 9. hodiny a většina cesty byla ve stínu. Každopádně jsem se těšil na výhled z věže nahoře a na čaj v místní restauraci, která měla všude dole cedule. K mému zklamání byla jak věž, tak restaurace nahoře zavřená.. Super.. 🙂 Po cestě zase tolik výhledů není, byť pár se jich našlo. Z věže by musel být krásný 360 stupňový výhled. Nahoře u zavřené věže byli nějací policajti, kteří mi vysvětlili, že je zavřeno. Chvilku jsem si tedy sednul na vyhlídku kousek pod parkovištěm, vzal špunty do uší a kochal se výhledem. A o výhled z věže jsme stál tolik, že jsem se k těm samým policajtům vrátil a zeptal se, „opravdu je ta věž zavřená?“.. Koukali divně 🙂 Ale i tak to bylo fajn dopoledne a pokud to čte někdo, kdo hledá inspiraci na Langkawi, určitě doporučuju. A po cestě nahoru či dolů se vyplatí nespěchat a kochat se okolní přírodou.

Gunung Raya Langkawi — Jeden z výhledů z Gunung Raya.

Durian Perengin Waterfall

Po ne úplně vydařeném výletu na Gunung Raya jsem vyrazil na Durian Perengin Waterfall s tím, že zlepším skóre zatím ne tolik úspěšného dne. Byl to docela pěkný areál, ale já jsem tedy čekal něco trochu jiného. Připomínalo mi to nějaké venkovní lázně, byť samozřejmě bez léčivých pramenů. Nahoře jsem se odměnil zchlazením v bazénku pod vodopádem a po 15 minutách jsem vyrazil zachránit den na Tanjung Rhu beach, to byla jistota.

Langkawi Sky Bridge

Celodenní výlet jsem měl naplánovaný na dny příští. V plánu bylo navštívit Sky Bridge, což je dominanta a hlavní atrakce Langkawi. A stojí za to. Lanovkou, která už sama o sobě je zážitkem, vyjedete za 55 ringgitů nahoru, kde si můžete užít krásného výhledu na celý ostrov. Za dobrého počasí jsou vidět i thajské ostrovy. A pak je tu SkyBridge, nejdelší most svého druhu na světě. A on se normálně houpe 🙂

Doporučuju vyrazit hned ráno, čím později dorazíte, tím větší fronta na lanovku. V lanovce jsem se seznámil s jednou Ukrajinkou, která žije v Číně a byla na Langkawi na dovolené. Nakonec jsme spolu strávili celý den a bylo to moc příjemné zpestření. Myslím, že i pro ni. Takhle cestovala poprvé, vůbec neměla plán ani skútr. Tak jsem ji vzal na svém skútru na blízké vodopády Seven Wells Waterfall, kde jsme se vykoupali a pak dokonce na druhou stranu ostrova na oblíbenou Tanjung Rhu Beach a myslím, že měla fakt zážitek. Cítil jsem se v tu chvíli jak zkušený cestovatel 🙂

Poslední noc alá Robinson

Můj pobyt na Langkawi se blížil ke konci, v sobotu jsem odjížděl na Koh Lipe do Thajska. V pátek jsem se tedy přesunul zpátky směrem k přístavu, abych vrátil skútr a koupil lístek na loď. Dopředu jsem si sháněl nějaké lowcost ubytko na páteční noc. Na Airbnb mě zaujal náhledový obrázek, na kterém byl vyfocen nějaký zarostlý kopec. Jen tak ze zvědavosti jsem rozklikl, spíš kvůli tomu, že jsem nevěřícně koukal, co všechno se může na Airbnb nabízet. Byl to pobyt ve stanu někde v opuštěné džungli.. Ale ono to mělo skvělé recenze! Najednou mi to v hlavě přeplo a věděl jsem, že tohle chci udělat 🙂

Takže jsem páteční noc strávil na vyvýšené plošině ve stanu nad mořem. Sice jsem se moc nevyspal (plošina byla šikmá, neměl jsem matraci), ale hlavně ten večer a dopoledne za to stálo. Nebyla to úplně samota, v rozpadlé chýši tam bydlel zálesák Din s pěti zuby, se svojí manželkou a dvěma dcerami, ale tím spíše to ještě bylo umocněné. Parádní zážitek a určitě budu hledat opět něco podobného na své cestě!

Směr Thajsko

Langkawi, i Penang předtím, jsem si opravdu užil a nastal čas vyrazit dále, do Thajska. První zastávkou byl ostrov Koh Lipe.

Varan? jako bonus

PENANG – STREET ART A STREET FOOD VLÁDNE VŠEMU

DOBRODRUŽSTVÍ ZAČÍNÁ

Po dvou měsících na Bali jsem se rozhodl, že si to udělám trochu punkové a vyrazím s baťůžkem a noťasem po Asii. Plánem je vidět toho co nejvíce, ale zárověň si ta místa užít, ne to prolétnou sprintem jen kvůli čárce v diáři. Při cestě musím pracovat a přidal jsem si k tomu ještě jednu starost navíc – rád bych o každém místě napsal na blog. Ideálně hned po jeho opuštění, dokud jsou dojmy čerstvé. Na cestu mám 5 týdnů, než se potkám s rodiči v Bangkoku a zamíří společně zpět na Bali.

Teď jsem týden na své cestě – zdá se mi to jako měsíc. Asi je to tím, jak je to intenzivní. Když si uvědomím, že před týdnem jsem byl ještě na Bali, nevěřím.. Momentálně sedím ve Starbucks na ostrově Langkawi (update: než jsem to dopsal, tak jsem postupně seděl na dalších 4 místech.. – nějak mi pořád chybí čas).

Destinace č. 1: MALAJSIE – PENANG

V pátek jsem se na Bali rozloučil se svými hostiteli (byl jsem u nich přes měsíc) a na rozloučenou jim nechal ve skříni narvaný kufr svých věcí. Přes Kuala Lumpur jsem vyrazil do Penangu, malebného přímořského státu v Malajsii, který je znám především díky hlavnímu městu George Town. V plánu bylo zůstat zde dvě noci a pak pokračovat na malajský ostrov Langkawi. Celý pátek jsem strávil na cestách a na ubytování dorazil až někdy po 8. hodině večer, hladový a unavený. Hodil jsem věci na pokoj, který jsem sdílel s dalšími 9 spolunocležníky a vyrazil do města s tím, že najdu nejbližší restauraci, najím se a půjdu spát. Restauraci jsem nepotkal, ale hned za rohem jsem objevil pouliční stánky, které tvořily přímo u silnice jeden obrovský celek, v němž desítky strávníků dotvářeli úžasnou atmosféru. Tak jo, najím se tady. Vybral jsem si stánek, kde jsem si vybral něco, co doteď nevím, co bylo. Nabral jsem si kousky na talíř, borec to hodil na pánev plnou oleje a za chvíli jsem baštil za nějakých 30 korun.

Sednul jsem na plastové židličky a pustil se do toho. What do you want to drink? Do you have a beer – big one? Yes, wait a minute. A dalších deset minut jsem ho neviděl.. Oni tady pivko moc neprodávají, kór takhle na ulici. Ale jsou ochotní pro něj běžet do nejbližšího obchodu. Takže po deseti minutách přiběhl celý udýchaný s pivem v ruce a omlouval se, že mu to tak trvalo. Pivo celé teplé, tak že ho prý ještě strčí pod led 🙂 To už jsem nevydržel a vzal jsem za vděk i to teplé, které mě nakonec stálo 3x víc než samotná večeře. Hold přirážka za donášku – ale už jsem nechtěl zpětně smlouvat, měl jsem se zeptat předem..

penang streetfood — Streetfood v George Townu

STREET ART – to neomrzí

Ok, takže napapanej a teď na kutě? Nakonec mě přemohla zvědavost a vyrazil jsem ještě do ulic. George Town je znám především svým streetartem. Nasadil jsem sluchátka, pustil do uší písničky a coural po ulicích, kde jsem hledal jednotlivé malby. Níže ty nejlepší kousky:

Atmosféru ještě umocnila výzdoba, vzhledem k blížícímu se čínskému Novému roku byly všude rozvěšeny a rozsvíceny červené lucerničky. Nakonec jsem takhle strávil asi dvě hodiny – další večer jsem si to zopakoval!

Byť fakt unavenej, zabral jsem asi až po 2. hodině ráno, nějak mi to nešlo. Ne že by někdo v pokoji dělal bordel, ale každou chvilku někdo courá na záchod nebo teprve dorazí z venku. Zato další noc – to už jsem spal jak miminko 🙂

KEK LOK SI TEMPLE

Druhý den jsem měl naplánovaný výlet na známý Kek Lok Si Temple. Celý víkend jsem pojal velmi turisticky, takže žádný Uber, ale pěkně lokálním dopravou (instrukce na konci článku). Kek Lok Si je nejznámějším čínským chrámem v Penangu, tyčí se nad městem a jeho dominantou je obrovská socha Buddhy úplně na kopci. Nutno říct, že ta mě z celého komplexu oslovila nejméně. Dá se k ní z chrámu buď pěšo nebo lanovkou za 6 ringgitů (30 Kč) tam a zpět.

Kek Lok Si 4 — Kek Lok Si Temple – lucerničky všude

PENANG HILL

Po cestě dolů jsem se stavil nadlábnout v místní jídelně a autobusem se svezl pod Penang Hill, což je další atrakce s krásným výhledem na celé město. Tady už je lanovka docela nutnost (vyšlápnout to jde také, ale prý je to asi na 3 hodiny cesty do kopce – lanovka stojí 30 MYR = 150 Kč). Na netu v nějakém cestopise jsem se dočetl, že se čeká fronta na lístky asi hodinu a půl, takže jsem byl smířený s tím, že se tam pouze pro svůj vlastní klid otočím a pojedu domů.. Jenže, nikde žádná fronta nebyla a já byl za 15 minut nahoře. Lanovka jede hodně rychle, navíc hodně kolmo, a i přesto fakt dlouho. Když jsem nahoře vystoupil, pochopil jsem, že hodinu a půl dlouhá fronta se čeká spíš na cestu dolů 🙂 Nahoře je krásný výhled, jsou tu vybudovány vyhlídky a město je pod vámi jak na dlani. Určitě by tu šlo strávit půl dne jenom couráním. Jen škoda trochu horší viditelnosti. Nakonec jsem si udělal krásnou procházku, a i fronta na lanovku směrem dolů nakonec utekla docela rychle.

Večer procházka městem, mrknul jsem do Chew Jetty – což je vesnička na moři zapsaná v Unesco – a na blízký Kuan Yin Temple (kde akorát probíhala čínská slavnost), a šup na kutě.

Chew Jetty – vesnička na moři

Kuan Jin Temple

Další den ráno jsem si – už s plným batohem na zádech – prošel zbylou část města, kterou jsem předchozí dva večery nestihl (pevnost Fort Cornwallis nic moc, resp, obešel jsem ji pouze z venku, kde není vidět nic, kromě hradeb) a vyrazil na cestu na Langkawi. Původně jsem měl v plánu jet speedboatem, který mezi Penangem a Langkawi jezdí za 70 RYM a cesta trvá tři hodiny. Ale protože jsem měl ten víkend opravdu baťůžkářskou náladu, vzal jsem to lowcost dvěma trajekty a autobusem za 35 celkem.

Moje cesta tedy začala v Penangu a já vyhlížel zážitky dní příštích. Ale o tom až příště.

Tipy na výlety v Penangu:

Street Art!

Nesmíte minout. Krásné malby v ulicích, většinou v kombinaci s nějakým skutečným doplňkem (židle, houpačka, kolo atd.). Pak je tu ještě druhý typ pouličního umění – kovové sošky, zachycující určitou situaci s vtipným textem. Osobně jsem více na chuť přišel barevným malbám. V informacích či v hotelu si vyžádejte mapu, kde jsou všechny malby zaneseny a vyrazte objevovat!

Kek Lok Si Temple a Penang Hill

Z autobusového nádraží Komart busem č. 202, 203, 204 ke Kek Lok Si za 2,40 RYM. Z Kek Lok Si na Penang Hill busem č. 204 za 1,40 RYM. A z Penang Hill zpět na Komart za 2,40 RYM. Mějte to přesně, autobusáci rádi zkouší, že nemají nazpět. Jedná se o výlet skoro na celý den, na Penang Hill člověk stráví spoustu času (jak kocháním se výhledem, tak ve frontě na lanovku 🙂 Ale stojí to za to!

Street food

Určitě je podobných míst v George Townu více, mnou objevené je tady.

Komart

Nejvyšší budova ve městě, s vyhlídkou nahoře. Měl jsem ji na checklistu, ale cena za vstup (cca 70 RYM = 350 Kč) mě odradila.

A ještě tip na výlet v okolí – přišel jsem na to pozdě a už měl naplánovanou cestu dál, ale moc mě mrzelo, že nemůžu navštívit Cameron Highlands a Taman Negara. Krásné a vyhlášené prostředí na treky. Spoustu lidí, se kterými jsem potom mluvil, tam jezdí. Mám takovou ideu, že bych se tam během pobytu v Asii chtěl ještě podívat 🙂