Bali – On my way @vrti49

UBUD – o tom, jak jsem se tu zamiloval a co vše jsem zde našel

Našel jsem v Ubudu a jeho okolí spoustu krásných míst, o které bych se chtěl podělit. Inspiraci jsem hledal na různých blozích a postupně je prozkoumával. Některé jsou známější, některé méně, možná někomu pomůže je mít všechny na jednom místě. Určitě jich existuje mnoho dalších, tohle jsou ta, která jsem našel já a za která dám ruku do ohně 🙂

Ubud. Městečko uprostřed Bali. „Uprostřed? Žádné pláže?! Tak tam nejedu.“ Tak asi něco takového jsem si říkal, když jsem poprvé zaregistroval Ubud při hledání coworkingů na Bali (to jsem ještě seděl u compu v Praze). Chci přece být u moře, co budu dělat uprostřed ostrova? Správnost mých úvah jsem si potvrdil v prosinci, když jsme v rámci prvního výletu Ubud krátce navštívili a mrkli do Monkey Forestu a Saraswati Temple.. Tenhle dojem, který jsem získal úplně na začátku svého tripu (kdy jsme byl navíc ještě hodně nerozkoukaný 🙂 se mě držel celou dobu. Až jsem se někdy před 3 týdny rozhodl, že tedy ten Ubud přece jenom prubnu, ať si můžu udělat čárku.

Zpětně jsem za to nesmírně vděčný. V tuhle chvíli (samozřejmě plný čerstvých dojmů) bych asi tvrdil, že nemám na světě oblíbenější místo. Ubud mě okouzlil. Odjíždíl a cítím stesk, jako když jsem jako prcek odjížděl z dětského tábora.

Člověk musí Ubud poznat – to nejde během jedné půldenní návštěvy, jako v mém případě v prosinci – což ostatně myslím platí o celém Bali. Nechci se nikoho dotknout, ale myslím, že je obrovský rozdíl v tom, jaké dojmy si z Bali odveze člověk ze 14 denní dovolené a jaké člověk, který tu strávil několik měsíců běžným životem.

DVĚ ÚŽASNÉ PROCHÁZKY KOUSEK OD CENTRA UBUDU

Asi nejznámnějším místem k návštěvě rýžových polí jsou Tegalalang Rice Teracces (o těch později), která jsou krásná, ale stejně jako ostatní známá místa se potýkají s náporem turistů a já osobně jsem na nich nenašel ten klid a atmosféru – kromě brzkého rána, kdy jsme se na ně vydali na východ Slunce – o tom opět později 🙂

Zamiloval jsem si jiná dvě místa přímo v Ubudu, kde sice nejsou rýžová pole tak majestátní, ale procházka mezi nimi má přesně tu typickou atmosféru Ubudu, kdy člověk na všechno zapomene a úžasně si vyčistí hlavu.

1) Mezi rýžovými poli k Sari Organik

Sari Organik, Ubud — Cesta k Sari Organik

Pro mě nejhezčí místo v Ubudu. A přitom tak blízko centra. Tato cesta, spíše tedy cestička, je lemována palmami a line se mezi rýžovými políčky. Není tak známá jako vedlejší Campuhan Ridge walk, ale o to větší je tam klid. Trávil jsem tu téměř každý den a pár dní tu dokonce bydlel (tip na ubytování s úžasným výhledem níže).

Na začátku je hodně ubytování, ale po chvíli už je to především o cestě samotné, čas od času narazíte na warung, většina z nich nabízí pouze organickou stravu. Cílem cesty je restaurace Sari Organik, kde je možné se skvěle (a ne příliš draze) najíst a vychutnat si některý z fresh džusů přímo na terase s krásným výhledem na rýžová pole před vámi.

Ale byla by velká škoda nepokračovat dál. Budete-li trpěliví, dojdete po 15 minutách od Sari Organik až na místo, kde už jsem opravdu jen pole a nic jiného. Přes den tam možná potkáte dědulu, který tam bude sekat srpem trávu a bude vám nabízet kokos. Běžte! Odvede si vás ke své maličké chýši, kde vám kokos připraví. Pouhých 20 minut strávených s ním byl jeden z největších zážitků v Ubudu. Nesedí tam proto, aby si vydělal, ale myslím, že každé setkání mu udělá nesmírnou radost a energii, která se mu z tohoto setkání dostane, vám dvojnásobně vrátí.

Jak se tam dostat:

Je to jednoduché – z hlavní ulice Jl. Raya Ubud (ta která vede kolem Saraswati Temple) pojedete směrem z centra a pak už jen stačí odbočit doprava (odbočku poznáte tak, že je to velký kopec nahoru). Lehce zabočíte doleva a projedete pod závorou (občas je zavřená, objeďte ji). Přímo naproti sobě uvidíte hotel s masážemi. U něj se dáte doleva (je to velmi úzá cestička lemovaná z obou stran stěnou). K Sari Organik a dál se dá dojet až na skútru, ale je to velmi úzké a nedoporučuji pro začátečníky. Navíc, pokud se tam jdete jen projít (a nemáte tam ubytování), doporučuji nechta skútr právě u toho masážního salonu (před odbočkou doleva do úzké cestičky se stěnami) a dál jít pěšky, protože pak si to vše vychutnáne mnohem více.

Pokud byste si na této cestě k Sari Organik vzali ubytování – doporučuji 🙂 – počítejte s tím, že autem se tam nedostanete.

Navigace od Saraswati: https://goo.gl/mjHdYb

Ubytování: Purnama

Purnama – výhled na jednu..

..a na druhou stranu.

Na dva dny jsem se rozhodl, že si dopřeju a našel jsem si nádheré ubytování těsně před Sari Organik. Co jsem viděl ubytování kolem cesty, myslím, že jsem měl úplně nejlepší výhled ze všech. Ubytování se jmenuje Purnama – doporučuju si k němu dojet (nebo ho omrknout při procházce) a domluvit se přímo tam. Za prvé, na Bookingu mají divně zapsanou adresu úplně na jiném místě, za druhé, dali mi téměř poloviční cenu než mají na Bookingu. Za noc jsem platil 300 000 IDR, měl jsem úžasný pokoj ve druhém patře průchozí na obě strany, takže pole kam se podíváš 🙂 Bazén samozřejmě nechybí.

Na mapě zde: https://goo.gl/maps/XD5V6LTJxaw

Booking (alespoň kvůli fotkám – lokace je tam špatně): https://goo.gl/6SLomr

Jídlo: Sari Organik, ale určitě najdete po cestě mnoho dalších 🙂

2) Campuhan Ridge Walk

Známější z obou procházek. Rovněž krásný, trochu více turistický. Začíná chodníkem, který vede po „hřebenu“ mezi loukami, z něj jsou ty velmi známé fotky. Já jsem byl ze začátku trochu zklamaný, čekal jsem více, ale pokud vytrváte, dojdete až k restauraci Karsa Cafe, která nabízí nádherný výhled na okolní pole a která je (spolu se svým okolím) vrcholem celé cesty. Doporučuji se tam vydat na západ Slunce, jehož paprsky vytvoří úžasnou podívanou.

Jak se tam dostat:

Opět pojedete po hlavní Jl. Raya Ubud, minete odbočku na Sari Organik a poté, co bude klesat silnice dolů, bude v levotočivé zatáčce odbočka doprava k hotelu IBAH (je tam veký nápis se jménem hotelu). Pokud po hlavní silnici dojedete na most, přejeli jste. Jakmile odbočíte k Idahu, hned se dáte doleva (rovně je závora k hotelu) a po pár metrech z kopce dolů je po levé straně parkoviště. Tam necháte skútr a pokračujete z kopce dolů, po pár metrech odbočíte doprava na maličkou cestičku se schůdky (je tam cedule), která je kousek před mostem. Jste-li na mostě, jste opět špatně 🙂 Dále už pokračujete po cestě, nemáte se kam ztratit.

Jídlo: Karsa Cafe – pokud se na Campuhan vydáte, tak tohle je must have!

Karsa Cafe..

..a výhled z terasy.

ZAPOMENUTÝ CANYON, KTERÝ SNAD NA MAPĚ ANI NENÍ

Vyrazili jsme prozkoumat vodopády Kanto Lampo kousek od Ubudu. Na parkovišti si můžete vybrat ze dvou vodopádů, my jsme vyrazili směrem doleva, cedule ukazovala k vodopádům cca 500 metrů. Samotné vodopády byly docela zklamáním. O to větší překvapení bylo to, na co jsme narazili vzápětí. U vodopádů seděli místní klučinové a nabídli nám, že nás vemou ještě dále, k hezčím vodopádům. Ve výsledku z toho bylo brodění se proti proudu řeky, až jsme po 10 minutách narazili na úžasný canyon. Chvílemi byl poměrně hluboký, takže bylo nutné plavat nebo se brodit opravdu jen s koukající hlavou nad vodou, ale rozhodně to stálo za to. Bylo tam minimum lidí (během celé doby jsme potkali pouze 3 skupinky s guidy) a příroda byla doslova úchvatné. V canyonu, který má asi 200 metrů na délku, se nachází 3 malé vodopády, kolek kterých se proplavává. Všude klid a ticho.

Jak se tam dostat:

Nevím, čím to je, ale vodopád prostě zmizel z mapy Google 😀 Když hledám Kanto Lampo waterfall, jehož parkoviště je výchozím bodem, najde mi to celou oblast, ale vodopád neukáže. Zkuste, třeba budete mít větší štěstí. Každopádně lze pro navigaci použít tento warung (odkaz níže), který je hned vedle. Tzn. pojedete-li k němu, těsně před ním bude cedule s nápisem Waterfall, značící odbočku doleva.

Navigace: https://goo.gl/maps/g5SsLkAMkow

Tip: Pokud máte, vemte si s sebou voděodolný baťoh (víte, takový ten vodácký 🙂 – bude se hodit. V opačném případě musíte všechny věci nechat před vstupem do canyounu.

DALŠÍ – ZNÁMĚJŠÍ – MÍSTA

Následující místa jsou v každém průvodci a nemá smysl se o nich moc rozepisovat. Určitě stojí za to je navštívit, ale pro mě osobně byl Ubud o něčem jiném.

1) Tegalalang rice terraces

Asi nejznámější rýžové terasy na Bali, které člověka okouzlí svou majestátností. Ale těch lidí tam.. 🙂

Tip: bydlíte-li blízko, jeďte tam na východ Slunce!

Ten opravdu stojí za to. Když jsme dorazili, byli jsme trošku zklamaní, protože ze silnice nad terasami to na východ Slunce moc nevypadalo. Ale byli jsme aspoň rádi, že máme terasy skoro sami pro sebe. Už jen ta ranní atmosféra nám to vynahradila. Vydali jsme se tedy dolů a následně nahoru (přelezli jsme svah, který je naproti silnici) po cestičce, kde je následně druhé, menší údolí. A tam jsme chytli úžasné sluneční paprsky, které se akorát draly skrz stromy naproti. Úžasný zážitek.

Jak se tam dostat: jednodušše 🙂 https://goo.gl/maps/XnmYdDT6rvE2

2) Mt. Batur – Sunrise trek

Tento výlet nabízí v Ubudu doslova na každém rohu. Vyráží se okolo 2. ráno, zpátky jste kolem 11. Více o výletě si můžete přečíst zde: Jak jsme šplhali na východ Slunce na Mt. Batur / Batur sunrise treking

3) Tegenungan waterfall

Pěkný vodopád kousek od Ubudu, s možností vykoupat se pod ním. Připravte se na pár schodů, které je cestou potřeba zdolat 🙂

Jak se tam dostat: https://goo.gl/maps/t35pppvr6y42

4) Monkey Forrest

dav

dav

Opice všude – sem jezdí všichni 🙂 Mimo to se jedná o pěknou procházku, cca na hodinku.

Jak se tam dostat: Opičky najdete přímo uprostřed Ubudu: https://goo.gl/maps/Q1b1JcBqgfH2

5) Saraswati Temple

Přímo na hlavní třídě Jl. Raya Ubud se nachází krásný Saraswati Temple. Určitě stojí za návštěvu.

Tip: Každý večer se zde (nejen zde) konají taneční vystoupení. Trvají cca hodinu a vstupné stojí mezi 80 000 – 100 000 IDR. Máte-li rádi tance, určitě stojí za návštěvu.

Jak se tam dostat: https://goo.gl/maps/HJfZfBXLY2M2

UBUD VE ZNAMENÍ VEGETARIÁNSKÝCH A VEGANSKÝCH WARUNGŮ

Nikdy jsem nebyl vegetarián, a myslím, že nikdy ani nebudu. Na Bali jsem snad každý den jedl oblíbený Nasi Goreng Ayam a ani náhodou jsem se ho nepřejedl 🙂 Ale zůstat v Ubudu, tak už si na něj asi ani nevzpomenu, možná by se ze mě i ten vegan stal 🙂 Stejně jako mám Ubud spojený s couráním mezi rýžovými poli, tak úplně stejně mi asociuje vegateriánské warungu. Zde jsou tři z nich, které rozhodně stojí za návštěvu!

1+2) Najez se, zaplať a nezapomeň po sobě umýt nádobí!

9 Angels a 9 Warung, dva warungy na opačných stranách Ubudu. Otevřeny jsou celý den a hned po vstupu na vás kromě specifické atmosféry čeká otevřený bufet, kde si můžete nabrat na talíř dle libosti. Základem je rýže na tři způsoby (bílá, červená a žlutá) a nespočet příloh. Obsloužíte se sami, krásně se najíte a pak si podle instrukcí na stole spočítáte, kolik vlastně máte zaplatit (v 9 Angels, v 9 Warungu vám to spočítá obsluha – to je jediný rozdíl mezi oběmi). Až dojíte, hodíte peníze do kasičky a odkráčíte si k umyvadlu, kde si po sobě vše umyjete, aby se z vašeho talíře mohl najíst někdo další. Právě tenhle koncept, postavený na poctivosti a důvěře, je spolu s vynikajícím jídlem to, co dělá oba warungy specifickými. A ceny jsou úžasné! Já když jsem si opravdu dopřál, tak jsem platil kolem nějakých 40 000 IDR (60 Kč).

Vyber si..

..najez se..

..zaplať..

..a umyj.

9 Warung: Lodtunduh, Ubud

9 Angels: Jl. Suweta No.32, Ubud

3) Nejlepší Nasi Campur ve městě!

Ve Wulan vegetarian warung jsme objevil nejlepší Nasi Campur – jasně, samozřejmě jsem neobjel všechny warungy v Ubudu :). U nich se jmenuje 7 VEG, a je naprosto luxusní. Když si ho dáte v rámci promo akce spolu s Aloe Vera limčou a domácím cookies, vyjde vás celé jídlo na 65 000 IDR. Kromě toho je tam krásné prostředí a úžasně milá obsluha. Já tam byl asi 6x! Až tam zavítáte, pozdravujte! 🙂

Wulan vegetarian warung: Jl. Sukma Kesuma No.14, Peliatan, Ubud

COFFEE TIME! CIBETKOVÉ NEBO ESPRESSO?

Ochutnávky cibetkové kávy jsou kolem Ubudu taky úplně všude. Já jsem vyzkoušel dvě místa (jedno ne úplně dobrovolně v rámci treku na Batur) a jelikož mám tedy porovnání, můžu s klidným srdcem doporučit to první.

1) Ubud Me Sari Luwak Coffee

Pěkná farmička na jihu Ubudu, kde vám během krátké prohlídky vysvětlí, jak se dělá kafe, ukáží vám jedotlivé odrůdy, které pěstují a ze kterých následně vyrábí právě kávu a čaj. Následně dostanete 14 šálků s kávou a čajem, které můžete ochutnat. Až potud vše zdrama 🙂 Pokud chcete vyzkoušet cibetkové kafe (Kopi Luwak), zaplatíte za šálek 50 000 IDR. Ale zkuste, kolikrát ještě budete přímo u zdroje? 🙂

Me Sari Luwak Coffee: Jl. Pinus, Abiansemal, Lodtunduh, Ubud

2) Na espresso a další mňamky hned vedle Monkey Forestu

Krásná francouzská kavárna (a přitom ne tak drahá) se nachází asi 100 metrů od vstupu do Monkey Forestu. Nabízí krásný interiér i výhled na skromné políčko před ní. Výborná káva, jídlo a milá obsluha. Určitě stojí za návštěvu.

Cafe Du Monyet: Jl. Monkey Forest No.9, Ubud

PÁR PRÉMIOVÝCH STRUČNÝCH TIPŮ:

Pohodové posezení s živou muzikou: CP Lounge Ubud

Dobrá káva také zde: Seniman Coffee Studio

Výborná vepřová žebra: Warung Pondok Madu

Jak jsme šplhali na východ Slunce na Mt. Batur / Batur sunrise treking

Chtělo to pořádný hike! Vylezeme na Batur, fotky z východu Slunce, které jsou v Ubudu na každém rohu u přeprodejců výletů, slibovaly parádní zážitek. V rámci příprav jsem přečetl i několik českých cestopisů, v jednom se dokonce psalo, že to byl jeden z nejlepších zážitků v životě autora. Nemohl jsem se dočkat, jak lezeme nahoru, před východem Slunce si dáme vajíčka, které nám guide připraví přímo na horkých lávových kamenech a při východu Slunce si nasadím sluchátka a naplno si to užiju. Ty jo, už abychom tam byli! 🙂

Batur je spolu s Agungem nejznámnější horou na Bali, byť oproti svému kolegovi je výrazně nižší (1 717 mnm, Agung 3 142 mnm). Obě sopky jsou stále aktivní – o Agungu asi netřeba psát, ten se v poslední době připomněl až až.

Na Facebooku jsem se zčuchl s dvěma Češkami a potkali se den před výletem na hostelu v Ubudu. Původně jsem měl v plánu dojet na skútru až pod Batur a tam si najít průvodce na ulici. Nemám porovnání, ale co jsme četl, byla by to výhoda v tom, že máte průvodce pouze pro sebe a pak především ve větší časové flexibilitě ohledně výšlapu. Nakonec volíme pohodlnější variantu a počítáme s pick upem v hostelu v Ubudu. Za celý výlet platíme 320 000 IDR (určitě to jde i levněji, i dráž).

Ještě jedna důležitá vsuvka ohledně průvodců – je důležité si je vzít. Byť nic jiného, Batur je pro balijce nejposvátnější horou a nahoru se bez průvodce prostě nechodí. Několikrát jsem na Facebooku zaznamenal příspěvky, jak někteří vylezli nahoru bez průvodce (v lepším případě neměli žádné problémy). Tohle není frajeřina k chlubení, ale obrovská neúcta k místním zvykům a tradicím..

Mobil mi zvoní ve 2 ráno, pouhé 3 hodiny spánku (neumím usnout na povel, takže jsem to ani nezkoušel, a byl jsem rád, že aspoň v 11 večer jsem to zalomil) jsou znát. Pomalu se kradu z postele v sharovaném pokoji, s pocitem provinění, že budu budit ostatní. Jaké překvapení, když postupně zvoní budíky i dalším a nakonec z našeho dormitory vyráží posádka 9 ranních ptáčat.

Po cestě nabíráme další a stavíme ještě v nějaké kavárně kousek za Ubdudem na čaj a palačinku. Začínám být trochu nervózní ohledně času, protože ten celkem rychle utíká a cesta je ještě dlouhá.

Moje představa o tom, jak šplháme na Batur takřka sami, jen s guidem a pár dalšími dobrodruhy, se začala bortit při příjezdu na parkoviště. Jakmile jsem uviděl ty davy nastoupených lidí, kteří tam čekají, tak jsem vykulil oči. O to větší šok byl, když jsme v nich po chvíli rozpoznali průvodce, kteří tam čekají na výletníky (1 průvodce vychází cca na 5 lidí)..

Obavy mě neopouštějí ani po příjezdu na parkoviště pod Baturem, protože rozdávání snídaní a baterek jde hodně pomalu. Z parkoviště vyrážíme v čase 4:20. S informací, že nahoru to jsou 2 hodiny a s vědomím, že sluníčko vykoukne v 6:22 si říkám, že tohle bude opravdu na kvap. První polovina cesty je docela příjemná, jde se po asfaltce, která trochu stoupá, ale nic hrozného. My jdeme ve skupince asi 20 lidí, z nichž 4 jsou průvodci – mladí klučinové, kteří chodí na Batur ráno co ráno.. Všude kolem nás tma. První představu, co nás ještě čeká, jsme získali, když jsme v dálce viděli ve tmě světýlka. Resp. úplně čáru světýlek, která sahala až někam k nebesům. To byli naši souputníci, kteří stoupali Baturem směrem nahoru. „Cože, my jsme teprve tady a někdo už je nahoře?!“

No nic, šlapeme dál. Asfaltka končí a my se chtě nechtě zařazujeme do fronty, která leze jedinou cestou nahoru. Jde se po cestě, která je tvořena šotolinou a kameny, stále ve tmě, baterka je nutnost. Občas je slyšet, jak to někomu podklouzne, ale všichni to zvládají úplně v pohodě. Jen těch lidí.. Nejde spěchat, není kam. Před námi i za námi doslova davy, které tvoří jeden velký had. Rychlejší mají smůlu, tady se předbíhat nedá. Co chvíli celá fronta zastaví, ve předu má někdo asi problém..

Čas utíká a já jsem trochu rozmrzelý z rozhovoru s guidem, který přijde s tím, že zůstaneme na první vyhlídce (cca 50 výškových metrů pod vrcholem), odkud je prý stejně dobrý výhled a nebude tam tolik lidí. Pomalu se blížíme k téhle první vyhlídce a jelikož už začíná svítat, zůstáváme tady, ať máme trochu času vydechnou a vychutnat si celý východ Slunce, než nervózně spěchat nahoru. Našli jsme si místečka a těšili se. Nutno říct, že bylo opravdu na co. Nevšední zážitek, který určitě stojí za to.

Zklamáním pro mě byl fakt, že jsme nevylezli až na vrchol. Byli jsme kousek pod ním, a přece si člověk nemůže říct, že zdolal Batur 🙂 Navíc si myslím, že by z vrcholu šel lépe vidět Mt. Agung – my jsme jej z našeho místa měli skoro celý zakrytý protějším kopcem. Po východu Slunce už nahoru jít nešlo, protože davy zeshora začaly proudit směrem dolů. Nedostali jsme ani slíbená vajíčka dělané na lávovém kameni, ale to bylo to nejmenší. V rychlosti jsme si ještě prohlédli údolí, omrkli kouř, který vycházel z průrvy mezi kameny a nastal čas vydat se zpět. Dolů po šotolině se šlo ještě hůře než nahoru, ale vše vynahradil výhled do údolí, které se ve světle představilo v celé své kráse.

Po cestě zpátky do Ubudu jsme v rámci zájezdu ještě zastavili na rýžových polích Tegalalang a na ochutnávce čajů a kávy, kde je možnost ochutnat i vyhlášenou Kopi Luwak (cibetková káva). Nutno říci, že zrovna tato farma, kterou jsme navštívili, nebyla příliš dobrá a všichni byli z ranního vstávání tak unaveni, že už se viděli zpátky v posteli.

Jak to shrnout, aby to nevyznělo negativně:

Východ Slunce byl úžasný. Už jen kvůli těm několika desítkám minut rozhodně stojí za to na Batur vylézt. Není to nic extra náročného, byť trochu makačka to chvilkami je. Ale ta odměna nahoře za to stojí. Takže, žádné rozmýšlení, a běžte! 🙂

Možná jsme jen měli smůlu, že jsme přijeli pod Batur pozdě a tím bylo ovlivněno vše ostatní (že jsme byli bez vajíček, že jsme zůstali pouze na první vyhlídce pod vrcholem, že jsme „uvízli“ v zácpě po cestě nahoru). Určitě nejsem rozmazlený, abych si stěžoval na blbosti 🙂 Užil jsem si na maximum východ Slunce, jen si prostě myslím, že kdyby vše klaplo, tak jak má, mohl to být opravdu životní zážitek se vším všudy.

Kdybych lezl na Batur znovu, dopravím se pod něj po vlastní ose, najdu si guida až na místě den předtím a domluvím si brzký výšlap nahoru, abychom se vyhli špičce a zároveň mohli na Baturu zůstat déle a kochat se podle libosti (ale tohle je prostě jen má domněnka na základě naší zkušenosti, nemám s čím porovnávat).

KROK DO NEZNÁMA

ASIE

Nikdy mě Asie ani Amerika nelákala. Když na ní přišla řeč, první, co jsem si vybavil, byla přelidněná města. Hned potom následovala představa dlouhého letu a tím všechny mé myšlenky končily. Přesto se nějak stalo, že jsem koncem listopadu sbalil noťas, kufr (a to byla velká chyba – jak asi vypadá „digitální nomád“ s kufrem..?!) a ocitl se na Bali. Resp. nejdřív jsme se týden rozkoukávali v Thajsku, kam jsme si na poslední chvíli přebookovali letenku kvůli sopce Mt. Agung, která se v té době akorát chystala prdnout. V Evropě toho byly plné noviny a sociální sítě, na Bali ji neřešil téměř nikdo.

Mt. Agung

Mt. Agung – teď už snad v klidu

THAJSKO

V Thajsku jsme strávili necelý týden na Phuketu – do Thajska se ještě chystám, tak o tom příště.

DIGITÁLNÍM NOMÁDEM

Jediné, co tu vlastně potřebuji, je můj noťas a internet. Online marketing jde dělat odkudkoli ze světa a jelikož mi v agentuře vyšli vstříc, ponechal jsem si na starost pár klientů a vyrazil na zkušenou.

Asi největší respekt jsem měl ze sebedisciplíny – asi každý, kdo má možnost si občas vzít homeoffice, to zná – málokdy je člověk doma tak produktivní jako v kanceláři. Aspoň to tedy platilo pro mě a tiše závidím tomu, kdo má tohle zmáklé. A teď mám najednou pracovat odněkud, kde si v duchu představuju jen prázdné pláže, sluníčko, lehátko a koktejl.. No potěškoště..

Ale jde to. Sám jsem z toho překvapenej, jak jsem to zmáknul. Vlastně od začátku, co jsem tady, jsem s tím neměl problém.

Coworkingy

Už v Praze jsem počítal s tím, že si na Bali zaplatím členství v coworkingových centrech a budu pracovat odtamtud. Není to nějak extra drahé (pro představu cca 1 400 Kč za 100 hodin – samozřejmě jsou levnější i dražší), člověk má k dispozici vše, co potřebuje (u mě je jedním z velkých benefitů možnost pracovat na dvou monitorech zároveň, na což jsem zvyklý z Prahy) a atmosféra pracovních prostor ho donutí pracovat. Já jsem na Bali zatím využil coworkingy dva (vlastně jsem podle toho, kde je coworking, vybíral i ubytování): Coworking Legian v Kutě a Tempatkita v Sanuru. Oba super, s bazénem a možností objednat si jídlo či pití přímo na místě.

Legian Coworking

Coworking Tempatkita

Na Bali je coworkingů poměrně dost, ale pouze na vybraných místech – hlavně v Kutě a Canggu, Sanuru a Ubudu.

Je coworking to pravé ořechové?

Postupem času ale na coworkingy, resp. na práci v nich, měním názor. Určitě jsou super a mají spoustu benefitů, když toho má člověk opravdu hodně, potřebuje zázemí a klid na práci. Ne, že bych neměl co dělat.. Své si odpracuju, ale chci nějaký čas i na poznávání, na život. Během prvních 14 dní v lednu jsem měl režim jasně daný – ráno vstát, nasnídat se, sednou na skútr, dojet do coworknigu, tam sedět do večera a pak maximálně večer na pláž na jedno pivko.

Trochu stereotyp, ne? Vždyť jsem na druhé straně světa, poprvé v životě a takhle na dlouho dost možná naposled.

Tak ve mě uzrálo rozhodnutí – chci zkusit být digitálním nomádem se vším všudy. Nasát atmosféru prací v kavárnách, na pláži, jen s noťasem na klíně. Chci cestovat a objevovat Asii, poznávat nové lidi a sbírat zážitky. V žádném případě nechci, aby to mělo dopad na práci pro klienty. Ale nemám z toho strach, v tomhle jsem zodpovědný. Jen chci ještě trochu víc vystoupit ze své komfortní zóny a jít tomu všemu trochu napřed. V půlce února balím noťas, do batohu 5 triček a žabky a vyrážím na měsíc po thajských ostrovech. Coworking, necoworking.

Digitální nomádství — Takhle si představuji digitální nomádství.

Když to náhodou nepůjde nebo to bude mít dopad na práci, mohu kdykoliv zvolnit a zůstat na jednom místě. Zatím to mám ale hozené tak, že bych toho chtěl vidět co nejvíc. Asi mě bude něco stát cestování a bydlení, ale říkal jsem si, že když už tady člověk, tak by byla škoda sedět na jednom místě. No uvidíme – stay tuned 🙂

OTÁZKY A ODPOVĚDI

Přemýšlím, co jsem vlastně všechno řešil v Praze, než jsem vyrazil. Z čeho jsem měl strach, o čem jsem pochyboval před svou první velkou cestou.

Zvládnu skloubit práci a cestování?

Jak jsem psal výše, zatím bez problému. Upřímně, samozřejmě toho nemám tolik jako v Praze. Vyrážel jsem sem s výrazně méně alokovanými hodinami na měsíc, než jsem běžně dělal. Ale o to ani tak nejde. Spíš jsem řešil tu sebedisciplínu. Mám ze sebe radost, tohle se povedlo 🙂

Najdu spoustu nových známostí

Tohle byla spíš moje představa. Jak budou v coworkingách velké komunity digitálních nomádů, které mě hned vezmou mezi sebe, já pořádně procvičím angličtinu, po práci budou pivka, párty apod.

Tak takhle to úplně není. V coworkingách, kde jsem byl, to moc nežilo. Bylo tam pár lidí, se kterými jsem se potkával pravidelně, ale většinou si každý hleděl své práce a veškerá komunikace se smrskla na „Hello, how are you? Fine, thanks.“ Tohle mě trochu zklamalo, resp. jsem od toho čekal trochu něco jiného. Určitě je to i tak trochu má chyba, nejsem v neznámém prostředí zrovna velký extrovert, kdyby člověk jó chtěl, tak by to asi mohlo být trochu veselejší.

Na konci prosince jsem tu zůstal sám a najednou ty dny začaly být nějaké strašně dlouhé.. Nikdy jsem to nezažil. Mnoho cestovatelů jezdí sólo a stráví tak spoustu času. Člověk díky tomu asi pozná lépe sám sebe, aspoň mi to tak každý říká. Tak fajn. Jak postupně potkávám lidi, kteří mají s cestováním více zkušeností než já, tak se mi strašně líbí, jak jsou všichni otevření k navazování nových vztahů a přátelství. To je něco, co jsem předtím neznal, resp. nebyl takhle sám nastavený a budu brát jako hrozný benefit téhle cesty, pokud se na to také adaptuji a až se vrátím do ČR, tak to budu brát jako samozřejmost. Samozřejmě to hrozně ulehčuje velmi jednoduché téma – o cestování, a zážitcích z něj se dá mluvit hodiny, samozřejmostí je vzájemné sdílení zkušeností a doporučení. Díky tomu se nám tady vytvořila super parta několika Čechů, kde jádro zůstávalo stejné a postupně se přidávali (nebo naopak mizeli) další. Hrozně fajn zpestření.

I kvůli tomu se těším na měsíční cestu po Malajsii a Thajsku, která mě teď čeká, a těším se, jak tam potkám spoustu dalších baťůžkářů.

Jak se budu dopravovat, když neumím na motorce?

Tohle jsem řešil asi nejvíc. Každému jsem tvrdil, jak tady na skútr nevlezu (na motorce jsem seděl jednou v životě, kdy jsem ji v rychlosti asi 15 km/hod položil do kopřiv a pro pomoc šel s urvanou páčkou od spojky v ruce..). A první měsíc jsem to opravdu dodržel, chodil jsem pěšky (což byl pro všechny zjevně dost velký úkaz – ale o tom až jindy) nebo využíval Uber či Grab, není to drahé. Ale člověk není flexibilní.

Takže nakonec jsem na skútr sednul, rozjezdil se na krásných asfaltkách na ostrově Nusa Lembongan a od začátku ledna už nedám bez skútru ani ránu. Můžu kdykoli zajet na pláž, do coworku, nakoupit, na pivko za kámošema. Skútr sám o sobě je jednoduchý, horší je to s tou šílenou dopravou, ale člověk si na to nějak zvykne (o dopravě tady je to na samostatnej post, tak pokud mi nadšení vydrží, určitě o ní napíšu).

Grab taxi

Cesty na Nusa Penida

Na skútru už levou zadní

PO DVOU MĚSÍCÍCH

První týdny se hrozně táhly. Teď naopak začínám mít strach, že to utíká nějak moc rychle. Ani jsem nemrkl a leden je fuč. Už jsem ve třetině své cesty. Za měsíc budu v půlce a pak už to půjde rychle. Na druhou stranu mám před sebou pořád 4 měsíce, což je pořád dost času.

Člověk se tu asi trochu mění – s tím jsem sem i odjížděl, abych trochu lépe poznal sám sebe, své priority a podobně. Ale sám si to asi neuvědomí a 2 měsíce jsou pořád krátká doba. Asi největší změna tedy zatím je v mém vnímání každodenního režimu tady, o které jsem psal výše. Původně to bylo o práci, která je doplněná ve volném čase o cestování. Teď postupem času přicházím na to, že spíš je to o skloubení cestování a objevování s prací (samozřejmě bez dopadu na kvalitu a dostupnost).

A věřím, že na spoustu dalších věcí ještě přijdu.