ASIE
Nikdy mě Asie ani Amerika nelákala. Když na ní přišla řeč, první, co jsem si vybavil, byla přelidněná města. Hned potom následovala představa dlouhého letu a tím všechny mé myšlenky končily. Přesto se nějak stalo, že jsem koncem listopadu sbalil noťas, kufr (a to byla velká chyba – jak asi vypadá „digitální nomád“ s kufrem..?!) a ocitl se na Bali. Resp. nejdřív jsme se týden rozkoukávali v Thajsku, kam jsme si na poslední chvíli přebookovali letenku kvůli sopce Mt. Agung, která se v té době akorát chystala prdnout. V Evropě toho byly plné noviny a sociální sítě, na Bali ji neřešil téměř nikdo.
Mt. Agung – teď už snad v klidu
THAJSKO
V Thajsku jsme strávili necelý týden na Phuketu – do Thajska se ještě chystám, tak o tom příště.
DIGITÁLNÍM NOMÁDEM
Jediné, co tu vlastně potřebuji, je můj noťas a internet. Online marketing jde dělat odkudkoli ze světa a jelikož mi v agentuře vyšli vstříc, ponechal jsem si na starost pár klientů a vyrazil na zkušenou.
Asi největší respekt jsem měl ze sebedisciplíny – asi každý, kdo má možnost si občas vzít homeoffice, to zná – málokdy je člověk doma tak produktivní jako v kanceláři. Aspoň to tedy platilo pro mě a tiše závidím tomu, kdo má tohle zmáklé. A teď mám najednou pracovat odněkud, kde si v duchu představuju jen prázdné pláže, sluníčko, lehátko a koktejl.. No potěškoště..
Ale jde to. Sám jsem z toho překvapenej, jak jsem to zmáknul. Vlastně od začátku, co jsem tady, jsem s tím neměl problém.
Coworkingy
Už v Praze jsem počítal s tím, že si na Bali zaplatím členství v coworkingových centrech a budu pracovat odtamtud. Není to nějak extra drahé (pro představu cca 1 400 Kč za 100 hodin – samozřejmě jsou levnější i dražší), člověk má k dispozici vše, co potřebuje (u mě je jedním z velkých benefitů možnost pracovat na dvou monitorech zároveň, na což jsem zvyklý z Prahy) a atmosféra pracovních prostor ho donutí pracovat. Já jsem na Bali zatím využil coworkingy dva (vlastně jsem podle toho, kde je coworking, vybíral i ubytování): Coworking Legian v Kutě a Tempatkita v Sanuru. Oba super, s bazénem a možností objednat si jídlo či pití přímo na místě.
Na Bali je coworkingů poměrně dost, ale pouze na vybraných místech – hlavně v Kutě a Canggu, Sanuru a Ubudu.
Je coworking to pravé ořechové?
Postupem času ale na coworkingy, resp. na práci v nich, měním názor. Určitě jsou super a mají spoustu benefitů, když toho má člověk opravdu hodně, potřebuje zázemí a klid na práci. Ne, že bych neměl co dělat.. Své si odpracuju, ale chci nějaký čas i na poznávání, na život. Během prvních 14 dní v lednu jsem měl režim jasně daný – ráno vstát, nasnídat se, sednou na skútr, dojet do coworknigu, tam sedět do večera a pak maximálně večer na pláž na jedno pivko.
Trochu stereotyp, ne? Vždyť jsem na druhé straně světa, poprvé v životě a takhle na dlouho dost možná naposled.
Tak ve mě uzrálo rozhodnutí – chci zkusit být digitálním nomádem se vším všudy. Nasát atmosféru prací v kavárnách, na pláži, jen s noťasem na klíně. Chci cestovat a objevovat Asii, poznávat nové lidi a sbírat zážitky. V žádném případě nechci, aby to mělo dopad na práci pro klienty. Ale nemám z toho strach, v tomhle jsem zodpovědný. Jen chci ještě trochu víc vystoupit ze své komfortní zóny a jít tomu všemu trochu napřed. V půlce února balím noťas, do batohu 5 triček a žabky a vyrážím na měsíc po thajských ostrovech. Coworking, necoworking.
Když to náhodou nepůjde nebo to bude mít dopad na práci, mohu kdykoliv zvolnit a zůstat na jednom místě. Zatím to mám ale hozené tak, že bych toho chtěl vidět co nejvíc. Asi mě bude něco stát cestování a bydlení, ale říkal jsem si, že když už tady člověk, tak by byla škoda sedět na jednom místě. No uvidíme – stay tuned 🙂
OTÁZKY A ODPOVĚDI
Přemýšlím, co jsem vlastně všechno řešil v Praze, než jsem vyrazil. Z čeho jsem měl strach, o čem jsem pochyboval před svou první velkou cestou.
Zvládnu skloubit práci a cestování?
Jak jsem psal výše, zatím bez problému. Upřímně, samozřejmě toho nemám tolik jako v Praze. Vyrážel jsem sem s výrazně méně alokovanými hodinami na měsíc, než jsem běžně dělal. Ale o to ani tak nejde. Spíš jsem řešil tu sebedisciplínu. Mám ze sebe radost, tohle se povedlo 🙂
Najdu spoustu nových známostí
Tohle byla spíš moje představa. Jak budou v coworkingách velké komunity digitálních nomádů, které mě hned vezmou mezi sebe, já pořádně procvičím angličtinu, po práci budou pivka, párty apod.
Tak takhle to úplně není. V coworkingách, kde jsem byl, to moc nežilo. Bylo tam pár lidí, se kterými jsem se potkával pravidelně, ale většinou si každý hleděl své práce a veškerá komunikace se smrskla na „Hello, how are you? Fine, thanks.“ Tohle mě trochu zklamalo, resp. jsem od toho čekal trochu něco jiného. Určitě je to i tak trochu má chyba, nejsem v neznámém prostředí zrovna velký extrovert, kdyby člověk jó chtěl, tak by to asi mohlo být trochu veselejší.
Na konci prosince jsem tu zůstal sám a najednou ty dny začaly být nějaké strašně dlouhé.. Nikdy jsem to nezažil. Mnoho cestovatelů jezdí sólo a stráví tak spoustu času. Člověk díky tomu asi pozná lépe sám sebe, aspoň mi to tak každý říká. Tak fajn. Jak postupně potkávám lidi, kteří mají s cestováním více zkušeností než já, tak se mi strašně líbí, jak jsou všichni otevření k navazování nových vztahů a přátelství. To je něco, co jsem předtím neznal, resp. nebyl takhle sám nastavený a budu brát jako hrozný benefit téhle cesty, pokud se na to také adaptuji a až se vrátím do ČR, tak to budu brát jako samozřejmost. Samozřejmě to hrozně ulehčuje velmi jednoduché téma – o cestování, a zážitcích z něj se dá mluvit hodiny, samozřejmostí je vzájemné sdílení zkušeností a doporučení. Díky tomu se nám tady vytvořila super parta několika Čechů, kde jádro zůstávalo stejné a postupně se přidávali (nebo naopak mizeli) další. Hrozně fajn zpestření.
I kvůli tomu se těším na měsíční cestu po Malajsii a Thajsku, která mě teď čeká, a těším se, jak tam potkám spoustu dalších baťůžkářů.
Jak se budu dopravovat, když neumím na motorce?
Tohle jsem řešil asi nejvíc. Každému jsem tvrdil, jak tady na skútr nevlezu (na motorce jsem seděl jednou v životě, kdy jsem ji v rychlosti asi 15 km/hod položil do kopřiv a pro pomoc šel s urvanou páčkou od spojky v ruce..). A první měsíc jsem to opravdu dodržel, chodil jsem pěšky (což byl pro všechny zjevně dost velký úkaz – ale o tom až jindy) nebo využíval Uber či Grab, není to drahé. Ale člověk není flexibilní.
Takže nakonec jsem na skútr sednul, rozjezdil se na krásných asfaltkách na ostrově Nusa Lembongan a od začátku ledna už nedám bez skútru ani ránu. Můžu kdykoli zajet na pláž, do coworku, nakoupit, na pivko za kámošema. Skútr sám o sobě je jednoduchý, horší je to s tou šílenou dopravou, ale člověk si na to nějak zvykne (o dopravě tady je to na samostatnej post, tak pokud mi nadšení vydrží, určitě o ní napíšu).
PO DVOU MĚSÍCÍCH
První týdny se hrozně táhly. Teď naopak začínám mít strach, že to utíká nějak moc rychle. Ani jsem nemrkl a leden je fuč. Už jsem ve třetině své cesty. Za měsíc budu v půlce a pak už to půjde rychle. Na druhou stranu mám před sebou pořád 4 měsíce, což je pořád dost času.
Člověk se tu asi trochu mění – s tím jsem sem i odjížděl, abych trochu lépe poznal sám sebe, své priority a podobně. Ale sám si to asi neuvědomí a 2 měsíce jsou pořád krátká doba. Asi největší změna tedy zatím je v mém vnímání každodenního režimu tady, o které jsem psal výše. Původně to bylo o práci, která je doplněná ve volném čase o cestování. Teď postupem času přicházím na to, že spíš je to o skloubení cestování a objevování s prací (samozřejmě bez dopadu na kvalitu a dostupnost).
A věřím, že na spoustu dalších věcí ještě přijdu.
On my way @vrti49 